Kreténe!

Chodívám skoro každé ráno kolem jedné jednoduché, ale hustě nacpané křižovatky. Je to takové primitivní Téčko řízené semafory. Odbočení vpravo a vlevo odděluje trojúhelníkový ostrůvek. Doleva jedou všichni, doprava skoro nikdo. Přesto je doprava provoz značný. A víte proč? Je to křižovatka české vychcanosti. Ti bouráci vychcaní už pár stovek metrů před křižovatkou zajedou do pravého pruhu, odbočí vpravo, hned pak udělají přestupek a na kolejí to otočí zpět, takže stojí hned na začátku křižovatky až padne zelená, ušetří si dejme tomu 50 aut, což v celkovém čase při jízdě Prahou může být možná 2 minuty. Ale jejich arogance, sprostota, vychcanost tím je potvrzená jednoznačně narozdíl od časové úspory. Rád sleduji jejich výraz za volantem. Tváří se radostně a těžko skrývají pýchu sami nad sebou. Ale i mezi nimi jsou rozdíly. Někteří jedou až hodně dozadu, než to otočí, aby sami sobě i druhým dokázali, že jsou jen malé svině. Ti normální Čecháčkové to otáčí hned na kolejích a tváří se vesele nabobtnale. Ale zažil jsem i pár fakt ostrejch chlápků (zatím ještě nikdy ženská), kteří to ohnuli hned doleva, bez otáčení na kolejích. Jejich výraz není žádnej. Ti se už nechovají ani jako čeští vychcánci, to je jiná třída, možná ruská mafie. Ale mluví česky. Jako třeba dnes, kdy mě jeden takovej ve velikánským černým, širokým, lesklým, 4x4=16 autě málem přejel, když jsem šel na zelenou. Prudce zabrzdil motůrek mu otevřel okýnko a on zamečel: "Chceš přeject, čuráku, pičo?" Přestože jsem slušně vychovanej, tak jsem mu odpověděl, že ne. Blb s počínajícím podbradkem a zlatým řetízkem mou odpověď vyhodnotil: "Kreténe!" a tím to zhaslo. I má zelená.

Na všecko je tlačítko

To přece ví každý správný český manager.
Už jste se někdy pokoušeli přijít na to, podle čeho hodnotí ti okolo vaši práci? Zkoumám to už hodně dlouho. Zde jsou dílčí výsledky:
Když mi někdo řekne, že je vlevo něco na fotce divnýho, a že je trochu dozelena, ihned mohu tohoto člověka zařadit do kategorie rozumný a rozumí.
Když mě někdo odsoudí za pomalost při tvorbě grafického dokumentu, jde ve většině případů o kategorii nerozumný a nerozumí. Mohlo by se jednat i o někoho, kdo je lepší než já a rozumí tomu. Ale takové hledám špendlíčkem v hvězdokupě hnoje léta. Kéž by jich bylo hodně. (pozn.: tím nenaznačuji, že jsem ten nejlepší, jen, že jsem nejlepší v té malé skupince lidí, se kterou úzce spolupracuji. Ale spíš jsem jen jednookým králem slepých a budu se muset ještě hodně, hodně učit.)
Poslední kategorií jsou ti, kdo se tak nějak ušklíbnou, tak nějak utrousí větu, tak nějak se zatváří, ale nic z toho se nedá přesně určit, pak jde skoro vždycky o českého manažéra staršího 35 let. Nerozumný nerozumí, ale maskuje to urputně nesrozumitelným blábolením. Své prezentace tvoří v PowerPointu!
A když někdo mou blbou fotku-grafiku pochválí s naprosto bezostyšným nadšením, pak je to moje maminka.

Jiří Šotola (1924)

V praseti jsem si všimnul, že na dnešek připadá den narození jedno z nejmilejších mi spisovatelů. Jiřího Šotoly. Tatínek měl v knihovně jeho knížku Tovaryšstvo Ježíšovo. Červená bez obalu. Otec o ní hovořil jako o něčem neuvěřitelným. Zkusil jsem to číst, ale moc mi to nešlo. Venku bylo příliš hezky a holky nosily příliš krátké sukně. Knihu jsem odložil. I těmi pár stránkami stihla zatnout dráp. Snažil jsem se si namluvit, že můj tatínek vždycky přeháněl, tak i s tou knihou přehání. Raději jsem si od Šotoly přečetl básničky Oranžová ryba. Ty se mi líbily, jako ty holky. Dráp červené knihy škrábal dál. Něco bylo divné a já nevěděl co ani proč. Na podzim jsem ji vzal znova a jedním dechem přečetl. Byl podzim a venku nebylo hezky, holky začaly nosit kaliopky a šusťáky pašované z Itálie. To se mi nelíbilo, zato ta knížka. To byla taková prda do palice. Nejkratší věty ze všech mně známých knížek. Břitva, přesnost, úspora slova i místa. Zatracená knížka. Četl jsem ji víckrát a kdykoliv se k ní rád vracím. Patří k tomu nejlepšímu, co mám doma. Je po tatínkovi. Červená bez obalu. Hodně očtená. Geny fungují. Synáček si ji chtěl přečíst, ale odložil ji. Bylo totiž léto a holky provokovaly. Ale já už vím, že věty v té knížce jsou kratší než nejkratší myslitelné miniskukně. Tovaryšstvo Ježíšovo.

Stále mě něco napadá

Celý víkend mě furt něco napadalo. Nejčastěji to byl Boris. Odněkud vystartoval a bezhlavě na mě skočil. Musel jsem být permanentně ve střehu. Jiné myšlenky mě nenapadaly.

Haskins

A nejradši mám od Haskinse tuto fotku. Ta se mi vždycky tak líbila, že jsem se ji pokoušel sem tam s nějakejma holkama i napodobovat, když bylo podobné křesílko nablízku. A nebyl jsem sám, minimálně ještě jeden kamarád fotograf udělal podobnou fotku. A my všichni plagiátoři všech zemí jsme se spojili a doufali, že tu předlohu, tu originální a asi i krásnou fotku od Sama Haskinse nikdo jinej nezná, jenom my. Internet nebyl, časopisy z ciziny se sem sem nedovážely, ba přímo naopak, všichni jsme si to našli v pašovaným švýcarským časopise Camera. Takže to zas taková kravina nebyla, myslet si, že tu fotku nikdo nezná. K smíchu bylo toto snažení. Už dávno se nesnažím napodobovat, ale přesto jsou si některé fotky podobné s jinejma. A plagiátství si nesem všichni v sobě, protože všecko tu už přece bylo. Nejmíň stokrát. Být originální je fuška. A máme toho tolik nakoukáno a naposloucháno a načteno, že ani nevíme, odkud vane vítr, když jakoby rádoby "tvoříme".
Neberte tento příspěvek jako pesimistický, je jen realistický.

Taras (1932)

Dnes je výročí narození fotografa Tarase Kuščinského. Pro mě, jako pro dymbulu, to byl divnej patron. Fotil sice černobíle, to já rád, fotil holky, to se mi taky líbí, fotil i hezké holky, hmm, ale přesto mě ty jeho fotky nebavily. Krasavice v poli a širokoúhlej objektiv a kytky a divnej arrangement. Zkrátka tenhle fotograf mě nikdy nebavil, ale na jeho fotky jsem se v časopisu Československá fotografie za 5 Kčs dívával i na výstavě jsem byl. Ale nelíbil se mi. Prostě nelíbí.
-----------------------------
poznámka pod čárkou určená dnešním canonářům a nikonářům, kteří se tak rádi řežou ostrými slůvky na různých diskuzních internetových fotofórech, kterej je lepší, čili nejlepší. Taras fotil Asahi Pentaxem (kino i 6x7), stejně jako Sam Haskins, kterej se mi někdy i líbil. Třeba holka s oranžovou a zelenou rybou.

Co čokl, to Picasso

*

Včera déšť smyl staré namočené kresby z parků. Od rána pejskaři vyváděli ty své Picassy, Matissy, Rembrandty i Matesy do plenéru. Na čerstvý plátno se to tvoří. Dneska se jim obzvlášť dařilo. Bylo by mi líto, kdyby to slunko vysušilo a galerie zmizela. Tak jsem ji pro vás nafotil. Zbytek psích obrazů najdete zde.

Autorská práva jsme si s čokly vzájemně ošetřili.