středa 25. května 2011

Kutilský syndrom

Největším nebezpečím pro kutily je příliš vysoké mínění o svých schopnostech. Kutil někdy zapomíná na to, že jde jen a jen o kutilství, nikoliv o seriózní povolání broušené letitou praxí a každodenním užíváním. Vždyť už to slovo kutilství je takové roztomile směšné a nezásadní, ba přímo pitomé, nezní třeba jako zámečník nebo kovář. Kutil. Den před mým krvavým prozřením, volala kamarádka Zdena, že se nemůže dostat do plechové skříňky na zahrádce, že se poškodil zámek a že to je všecko hrůza, že už i plakala. Dana začala pobíhat po bytě a hledala pilku na železo se slovy, že ji stejně nenajde, protože její Honza v tom má bordel a odjel na měsíc na moře. Ozval jsem se z hloubi bytu. Zcela jistě byla z hlasu cítit jistá nadřazenost toho, kdo umí a je šikovnej - KUTIL. A že jdu Zdeně pomoct. Vzal jsem si tedy univerzální blicky (po brněnsku) neboli sikovky, šroubovák a malé kleště. Dana mě nutí, vzít si kladivo a radí, co s ním, že do zámku mám bouchnout a urazit ho. Kladivo je jen kladívko, ale nerad se bráním zbytečnostem, tak ještě přibírám to kladívečko a jdu na zahrádku. Tam mi Zdena ukazuje skříňku a chce mi ukázat, jak strká klíč do zámku a jak to nejde. Nechci, aby to ukazovala, chci jen, aby mi ten klíč dala, ale Zdena moc chce ukázat rozčílenými prsty, jak to nejde, cítím její neklid a třes. Podaří se mi jí v tom zabránit, prohlídnu klíč, je natržený, kleštičkami ho celý srovnám. Přetržení spojím k sobě - KUTIL - a opatrně zasunu klíč do zámku, pomaličku otáčím, zámeček cvakne, je odemknuto. Zdena čumí a říká: "Duši, jaks to dokázal?" "Jak, normálně jsem to odemknul a kup si nějakej lepší zámek, poznáš to podle klíče." A šel jsem vítězně domů a doma se patřičně camral, jakej vysokoktanovej kutil to jsem. Někdy v tomto okamžiku se bůh kutilů musel nutně nasrat. Proto jsem si o 24 hodin později uřízl málem dva prsty a určitě i ostudu. Dobře mi tak.