středa 3. října 2012

Malé zamyšlení nad Sókratem


Byl prý škaredý a všecky ve svém okolí sral. Nezůstal po něm žádný spis, žádná kniha (na rozdíl od našeho pana prezidenta), žádná jednoznačně prokazatelná myšlenka. Přesto se o něm často hovoří a připisují se mu různá moudra. Byl prý dobrej gymnasta, uměl slušně gramatiku a byl vzdělaný v hudbě. Táta sochař, máma porodní asistentka (dá-li se to tak říct z dnešního pohledu). Vzal si ženu Xantipu (nebo ona jeho?), jejíž jméno se stalo synonymem protivných manželek.
Přestože prokázal velkou statečnost v Peloponéských válkách, stejně se dostal do rozporu se “zákonem” Na soud se Sókrates nijak nepřipravoval (jak to můžeme vědět, že jo) a hájil se sám, nechtěl použít žádného “chytrého” advokáta. Soud dopadl blbě, byl odsouzenej k trestu smrti bolehlavem.
Sókrates je postava historicky podezřelá a mezi filozofy se často objevuje názor, že ani neexistoval, že si ho vymyslel Platón, aby jeho fiktivními ústy mohl šířit svoje vlastní moudra. Mezi šiřitele této myšlenky patřil i můj oblíbený Jan Patočka.  Jestli Sókrates byl, či nebyl, je mi celkem jedno, jeho myšlenky jsou mi milé. Například byl přesvědčen, že většina lidí, hlavně u moci, jsou blbci.
Jeden z jeho údajných výroků zní: "Demokratické zřízení doplatí na to, že bude chtít vyhovět všem. Chudí budou chtít část majetku bohatých a demokracie jim to dá. Mladí budou chtít práva starých, ženy budou chtít práva mužů, a cizinci budou chtít práva občanů a demokracie jim to dá. Zločinci budou chtít obsadit veřejné funkce a demokracie jim to umožní. A až zločinci demokracii nakonec ovládnou, protože zločinci od přírody tíhnou po pozicích moci, vznikne tyranie horší, než dovede nejhorší monarchie anebo oligarchie." Zní to moudře a pod tohle bych se, ač taky úplně blbej, kdykoliv podepsal, ale bohužel jsem tuhle úvahu našel i na stránkách jakejchsi komoušů, kteří se jí ohánějí. Patrně tím chtějí dát najevo, že všecko stojí za hovno proto, že nejsou u moci oni. Kdyby byli, všichni bychom mohli úpět štěstím. Konečně, jsme v tom dost kovaní a víme, co dokážou. Komouši.


K ilustraci byl použit pranepatrně poupravený obraz Jacquese-Louise Davida The death od Socrates z roku 1787. Původní obrázek zde:
http://www.metmuseum.org/Collections/search-the-collections/110000543


















p.s.
Promiň můj oblíbený, možná neexistující, Sókrate.

středa 25. července 2012

Nevěřící křesťan

Když jsem v Sydney běžel s baťohem do schodů, po kterých se tu trýznívají denně i místní sportovci, několik vteřin jsem o sobě úporně zapřemýšlel. Patrně z nedostatku kyslíku jsem zjistil, že jsem nejspíš nevěřící křesťan. Nebo něco podobnýho pochybnýho. Ale nahoře na posledním schodu mě to zase přešlo.

úterý 12. června 2012

Zlaté pošty


V listopadu jsme s  Olinou koupili dětičkám do Austrálie tři plyšový zvířátka. Našel jsem vhodnou krabičku, nacpal do ní potvůrky, zabalil do igelitu a přelepil, krabičku taky, pořádně obalil a adresu (včetně zpáteční) napsal lihovou fixkou. Pak jsem si zaběhl na místní poštu a krkounsky to poslal za 240 korun normálně, to znamená nepojištěně. Od Oliny jsem za to dostal sprduňk, ale jen takovej klasickej učitelskej,  ze kterýho si nemusím nic dělat. To důkladné zabalení do igelitu je na místě, protože australští poštáci přivezou balíček až na adresu, ale když se nevejde do schránky, položí ho na schránku a jedou o dům dál. Jednou se takto balíček povaloval na schránce u silnice asi týden, než se Helča s rodinkou vrátila z jakéhosi výletu. Balík byl promočený a téměř zničený. Ale nikdo ho neukradl.
Počítali jsme, že by to mohli do vánoc dostat a pod stromeček by si rozbalil každej svýho plyšáka od báby a dědka. Jenže tenhle balíček nedorazil. Vánoce v čudu a bez plyšáků, nic hrozného se nestalo, Olina mi znovu připomněla, že jsem to měl nechat pojistit. Byla na koni. Tak už se i v té Austrálii krade. Minule knížky nikdo neukradl, já se nedivím, byly v češtině, tak je nechali nezodpovědní zloději zmoknout. A plyšáčci jsou internacionální. 

Včera mi dorazil balíček. Ano, byl to ten ztracený z Austrálie. Bylo na něm hezké australské razítko "Zpátky k odesílateli" a rukou připsáno, též anglicky, číslo nenalezeno. Tak se nám po sedmi měsících zvířátka zase vrátila, Procestovala hodně přes 30 tisíc kilometrů, obal je naprosto neporušený - dobrá práce - (ta moje), ale ta moje mě za to nepochválí, naopak chce, abych zaběhl na poštu, aby to na svý náklady pošťáci doručili znova. To mi přišlo srandovní, když tam za tři týdny letíme. A kromě toho, Česká pošta to ze země vyexpedovala správně. Takže klobouk dolů před poctivostí a snahou všech zúčastněných pošt, doručit balíček. 
Skoro stejně dojemný příběh, jako, když anglická pošta doručí zamilovaný dopisy adresátovi po 150 letech.



čtvrtek 19. dubna 2012

Dagmar Hochová


To je furt něco poslední dobou. Další mi milý člověk odešel lovit jinam. Paní Dášu Hochovou jsem měl moc rád. Potkali jsme se společně jen párkrát. Dokonce jsme si slíbili vzájemně vyměnit fotku. Ona vyfotila omylem mě, já ji a dohodli se, že si ty fotky jednou vyměníme. Stejně jako si děcka vyměňovala kartičky hokejistů nebo céčka. Pokaždé, když jsme pak na sebe někde narazili, pozdravili se, a sdělili si, že zatím fotku na výměnu nemáme. To bylo ještě za totáče. Pak jsme se potkali ještě i za svobodna a sdělili si totéž, že fotku ještě nemáme. Oba jsme nejspíš věděli, že se nám je nikdy nepodaří směnit. Snažil jsem se to jednou zlehčit, že ta moje fotka je stejně určitě úplně blbá. A ona mi se smíchem řekla: "Takže pravdivá?" A já hned, že ne, že jen ten záběr, jen ta fotka samotná a ona to zakončila slovy, že ani ta její určitě nebude nic moc. Tak nějak mezi řádky jsme si sdělili, že je to asi kravina si něco vyměňovat. Už je to jistota. Nic si nevyměníme.
Jo a ten inkriminovanej negativ nějak v tom svým bordelu nemůžu najít (příliš intenzivně jsem ho nehledal). Ale to neva, stejně jí ji už dát nemůžu.

Výzkumná zpráva č. 007/01

V jedné české písni se zpívá "...sojka neuletí..." Včerejším výzkumem přímo v terénu jsem dospěl k závěru, že jde opravdu, ale opravdu o zlá falešná slůvka (jak by trefně podotkl pan prezident Klaus). Uletěla.



pátek 16. března 2012

Králíček a smrt

Když jsme byli malí, dostávali jsme od rodičů na prázdniny každý jednoho králíčka. Na konci, když jsme s nimi byli citově svázaní, se jeden po druhém smutně proměnili v jídlo na smetaně. První šel pod kudlu, jak už to tak v pohádkách chodí, ten nejtučnější. A tak jsme se celé prázdniny všichni tři snažili ty naše miláčky umořit hlady, jen aby ten náš nezahynul první. Kam dali rodiče rozum? 


středa 1. února 2012

Žebrácká opera II.

Jen pro pořádek, kamarádka tu ztracenou zatracenou žebráckou operu sice nenašla, ale našla na netu fotku té obálky, takže ji sem prdnu, abych se k ní mohl kdykoliv vrátit. I když nevím proč bych se měl vracet. A taky našla ještě jednu obálku Prima sezóna od Škvoreckýho. Napadá mě, že jako kdyby to samizdatění bylo nějak časovou šňůrkou propojený s autorama, kteří byli v samizdatu vydaní a umřením. Jenže! Žádný spekulace. Všichni přece umřeme. Někdo teď někdo později. A to bez ohledu na to, jestli mu někdy vyšla knížka v samizdatu. Steve Jobs taky umřel a nikdy v samizdatu nevyšel. A to mě trochu uklidilo. Jedinou  podmínkou umření je, se narodit. Nikoliv psát pro samizdat. 

.