středa 17. září 2014

DIGITÁLNÍ SOUVISLOSTI?

Stojím na zastávce autobusu, čtu si z kindla, v ledvince číhá bezzrcadlovka Nikon, v kapse androidní mobil. Není to tak dlouho, kdy se světem začaly horko těžko prodírat digitální foťáky. Vynechám dobu laboratorních experimentů a skočím přímo do časů, kdy se nějaký ten ultra-drahý foťák dal pořídit. Kdy 64MB CF karta stála jeden průměrný plat. Ale pádilo to rychle dopředu, digifoťák se stal dostupným, a kde kdo si nějaký koupil a fotil jako blázen. Skalní příznivci klasické technologie byli zhnuseni i zhrozeni. Digitál? Nikdy!!! Vím dobře, o čem mluvím, sám jsem si to taky namlouval, přesto jsem si ale jeden koupil. A dlouho předlouho se učil, akceptovat výhody a potlačovat těch pár nevýhod.  Neustále jsem blábolil o vůni vývojek a práci v temné komoře. Jenže, fotošop a digitální foťáky jsou pro focení dokonalými nástroji. Má láska ke klasice sice zůstává, avšak krní. Třeba letos jsem ještě neudělal ani jednu klasickou fotku v temné komoře. Jo, pár filmů jsem nafotil a vyvolal, ale pak jsem je zbaběle zdigitalizoval skenerem. Je to tak, digitální fotografie zvítězila naprosto nekompromisně po celém světě a u všech.
Čítávám argumenty, papír je papír, kniha voní, držet knihu v rukou a šustění stránek…. Jojo, staromilci, vím, proč se tak urputně, však marně, bráníte. Znám to z focení. Digitalizace zvítězí i zde. Nikdo tomu nezabráníte a je to tak správně. Většinou fotím Déčkama a čtu Ečka. I knihu Digitální demence od Manfreda Spitzera jsem četl na kindlu, což je mistrovská prohra profesora Spitzera. Jeho kniha mi připadá pitomá jako spiklenecké teorie čehokoliv. Nebojme se pokroku. Pokrok tu nebude, až my tu nebudem.
Už si nepamatuju, kdy jsem toho skvělého pána fotil.
Ale bylo to dávno před digitální smrští.
p.s.
Zkusím to napravit, je teprve září, a nějakou Ilford Gallery fotku vyvolanou v klasické vývojce a ustálené "voňavým" (sic) ustalovačem, udělám. A pak si ji taky oslintám retušovacím štětečkem VanGogh a barvičkami Keilitz, abych odstranil ty hnusný chlupy a prach na fotce.

středa 9. dubna 2014

Detektivky a já

V mládí jsem si přečetl Chandleral Francise i Agátu a Doyla. Ve stáří na mě lákavě mlaská armáda severských detektivkářů, kteří jsou především velkovýrobna zohavených mrtvol. Je to čtivé, přiznávám, ale nějak, jak to jen říct a nenasrat, na ně nemám čas, , dokonce ani chuť. Brání mi v tom, jazykem Rudého práva různí ti Hrabalové, Vaculíkové, Divišové, Blatní, Weinerové nebo Ivan Wernisch. Přestože je těch severních detektivek i Rowlingové v převleku metráky, přes tuhle bariéru se moc nepropasírujou. Nanejvýš si je rád poslechnu hlasem Iveta ve svým chytrým telefonu, když jdu běhat. 
A teď si jdu číst Vratislava Effenbergera…

p. s. A ze všech těch severskejch se mi nejvíc líbil Netopýr, protože to bylo z míst v Austrálii, ke jsem byl. Třeba Nimbin. 

Proč se to jmenuje každodenní žvásty,

když sem tak málo píšu. Dokonce to vypadá, že píšu, jen když mi umře oblíbený umělec. Zkusím to napravit. Ale znáte to...