čtvrtek 19. dubna 2012

Dagmar Hochová


To je furt něco poslední dobou. Další mi milý člověk odešel lovit jinam. Paní Dášu Hochovou jsem měl moc rád. Potkali jsme se společně jen párkrát. Dokonce jsme si slíbili vzájemně vyměnit fotku. Ona vyfotila omylem mě, já ji a dohodli se, že si ty fotky jednou vyměníme. Stejně jako si děcka vyměňovala kartičky hokejistů nebo céčka. Pokaždé, když jsme pak na sebe někde narazili, pozdravili se, a sdělili si, že zatím fotku na výměnu nemáme. To bylo ještě za totáče. Pak jsme se potkali ještě i za svobodna a sdělili si totéž, že fotku ještě nemáme. Oba jsme nejspíš věděli, že se nám je nikdy nepodaří směnit. Snažil jsem se to jednou zlehčit, že ta moje fotka je stejně určitě úplně blbá. A ona mi se smíchem řekla: "Takže pravdivá?" A já hned, že ne, že jen ten záběr, jen ta fotka samotná a ona to zakončila slovy, že ani ta její určitě nebude nic moc. Tak nějak mezi řádky jsme si sdělili, že je to asi kravina si něco vyměňovat. Už je to jistota. Nic si nevyměníme.
Jo a ten inkriminovanej negativ nějak v tom svým bordelu nemůžu najít (příliš intenzivně jsem ho nehledal). Ale to neva, stejně jí ji už dát nemůžu.

Výzkumná zpráva č. 007/01

V jedné české písni se zpívá "...sojka neuletí..." Včerejším výzkumem přímo v terénu jsem dospěl k závěru, že jde opravdu, ale opravdu o zlá falešná slůvka (jak by trefně podotkl pan prezident Klaus). Uletěla.