DIGITÁLNÍ SOUVISLOSTI?

Stojím na zastávce autobusu, čtu si z kindla, v ledvince číhá bezzrcadlovka Nikon, v kapse androidní mobil. Není to tak dlouho, kdy se světem začaly horko těžko prodírat digitální foťáky. Vynechám dobu laboratorních experimentů a skočím přímo do časů, kdy se nějaký ten ultra-drahý foťák dal pořídit. Kdy 64MB CF karta stála jeden průměrný plat. Ale pádilo to rychle dopředu, digifoťák se stal dostupným, a kde kdo si nějaký koupil a fotil jako blázen. Skalní příznivci klasické technologie byli zhnuseni i zhrozeni. Digitál? Nikdy!!! Vím dobře, o čem mluvím, sám jsem si to taky namlouval, přesto jsem si ale jeden koupil. A dlouho předlouho se učil, akceptovat výhody a potlačovat těch pár nevýhod.  Neustále jsem blábolil o vůni vývojek a práci v temné komoře. Jenže, fotošop a digitální foťáky jsou pro focení dokonalými nástroji. Má láska ke klasice sice zůstává, avšak krní. Třeba letos jsem ještě neudělal ani jednu klasickou fotku v temné komoře. Jo, pár filmů jsem nafotil a vyvolal, ale pak jsem je zbaběle zdigitalizoval skenerem. Je to tak, digitální fotografie zvítězila naprosto nekompromisně po celém světě a u všech.

Čítávám argumenty, papír je papír, kniha voní, držet knihu v rukou a šustění stránek…. Jojo, staromilci, vím, proč se tak urputně, však marně, bráníte. Znám to z focení. Digitalizace zvítězí i zde. Nikdo tomu nezabráníte a je to tak správně. Většinou fotím Déčkama a čtu Ečka. I knihu Digitální demence od Manfreda Spitzera jsem četl na kindlu, což je mistrovská prohra profesora Spitzera. Jeho kniha mi připadá pitomá jako spiklenecké teorie čehokoliv. Nebojme se pokroku. Pokrok tu nebude, až my tu nebudem.

Už si nepamatuju, kdy jsem toho skvělého pána fotil.
Ale bylo to dávno před digitální smrští.

p.s.
Zkusím to napravit, je teprve září, a nějakou Ilford Gallery fotku vyvolanou v klasické vývojce a ustálené "voňavým" (sic) ustalovačem, udělám. A pak si ji taky oslintám retušovacím štětečkem VanGogh a barvičkami Keilitz, abych odstranil ty hnusný chlupy a prach na fotce.

Detektivky a já

V mládí jsem si přečetl Chandleral Francise i Agátu a Doyla. Ve stáří na mě lákavě mlaská armáda severských detektivkářů, kteří jsou především velkovýrobna zohavených mrtvol. Je to čtivé, přiznávám, ale nějak, jak to jen říct a nenasrat, na ně nemám čas, , dokonce ani chuť. Brání mi v tom, jazykem Rudého práva různí ti Hrabalové, Vaculíkové, Divišové, Blatní, Weinerové nebo Ivan Wernisch. Přestože je těch severních detektivek i Rowlingové v převleku metráky, přes tuhle bariéru se moc nepropasírujou. Nanejvýš si je rád poslechnu hlasem Iveta ve svým chytrým telefonu, když jdu běhat. 

A teď si jdu číst Vratislava Effenbergera…

p. s. A ze všech těch severskejch se mi nejvíc líbil Netopýr, protože to bylo z míst v Austrálii, ke jsem byl. Třeba Nimbin. 

Proč se to jmenuje každodenní žvásty,

když sem tak málo píšu. Dokonce to vypadá, že píšu, jen když mi umře oblíbený umělec. Zkusím to napravit. Ale znáte to...

Rudolf Dašek

Ach jo, 1.2.2013 umřel Rudolf Dašek. Vzpomněl jsem si, jak někdy asi tak v roce 1974 koncertoval v Brně v Semilasu Tandem Stivín-Dašek a jak šli po koncertě s náma za Klementama na mejdan, kde se oba stali čestnými členy našeho "Klubu brněnských hovadistů". Ani smrt mu tohle členství neveme. Rudolf byl neuvěřitelně mlčenlivý člověk, ale tenkrát večer řekl víc než dvě věty. Tři.

Amnestie

Proč je poslední amnestie podvodníků dobrá? Pan prezident udělal pro prostý lid velkolepé a hlavně užitečné gesto, že amnestoval pěknou řádku podvodníků.
To že si k tomu vybral zrovna výročí vzniku České republiky je správné, protože tenhle svátek nesvátek nikdo, snad kromě pana prezidenta, nebere nijak radostně a slavnostně. Spíš si vznik samostatné České republiky spojují lidé se zánikem Československa. A pan prezident v tomhle zániku zcela jistě hrál jednu z nejhlavnějších rolí.
Ale abych neodbíhal od tématu, proč je tahle amnestie dobrá pro prostý lid? No protože mají k dispozici ryzí důvod  k nasranosti. Podvodníci světového kalibru se dostanou na svobodu, jejich trestní rejstřík bude vymazanej a oni mohou hned zase někde a někomu škodit. Nejlíp se škodí státu, je pitomej a neumí se bránit, ač má v rukou soudy, policii a všecky další páky. Dojit stát se v týhle zemičce vyplatí. A když to nevyje, tak ona se nějaká ta amnestie najde.
A protože jsme země s největším počtem fňukalů na metr čtvereční, bylo to od pana prezidenta obětavé a velkorysé gesto, že nakrmil národ nespokojeností konkrétního tvaru. Kdyby, nedejbože, ty šejdíře na svobodu nepropustil, museli bychom si k fňukání najít nějakej jinej důvod. Ne, že by to bylo příliš složité, témat k nasrání tu politici nabízí nepřeberné množství. A já se děsím, že jednou nastane, třeba jen na pár minut, doba, kdy nebude kvůli čemu fňukat a v tom okamžiku nastane v naší společnosti peklo, na které se netěšme. Bude to dost šílené.
A ještě něco navíc. Poslední amnestie v sobě skrývá ještě jeden velký dar. Můžeme si plnými doušky užívat atributů svobodné demokratické společnosti, ač na to rádi zapomínáme pro samé kňučení a brblání. Můžeme panu prezidentovi spílat, psát pitomé články, na ulicích a v tramvajích vztekle a nahlas vrčet, co to je za bordel. A to je k nezaplacení. Užívat si té svobody projevu plnými doušky. Berme Klausovo amnestický gesto jako velkorysý dar nasrané společnosti.
Zároveň tímto činem jasně dokázal, že není žádným populistou, protože nakrknul skoro všechny. Kromě Jekylla a Hydea, promiňte, Jakla a Hájka.

Malé zamyšlení nad Sókratem

Byl prý škaredý a všecky ve svém okolí sral. Nezůstal po něm žádný spis, žádná kniha (na rozdíl od našeho pana prezidenta), žádná jednoznačně prokazatelná myšlenka. Přesto se o něm často hovoří a připisují se mu různá moudra. Byl prý dobrej gymnasta, uměl slušně gramatiku a byl vzdělaný v hudbě. Táta sochař, máma porodní asistentka (dá-li se to tak říct z dnešního pohledu). Vzal si ženu Xantipu (nebo ona jeho?), jejíž jméno se stalo synonymem protivných manželek.
Přestože prokázal velkou statečnost v Peloponéských válkách, stejně se dostal do rozporu se “zákonem” Na soud se Sókrates nijak nepřipravoval (jak to můžeme vědět, že jo) a hájil se sám, nechtěl použít žádného “chytrého” advokáta. Soud dopadl blbě, byl odsouzenej k trestu smrti bolehlavem.
Sókrates je postava historicky podezřelá a mezi filozofy se často objevuje názor, že ani neexistoval, že si ho vymyslel Platón, aby jeho fiktivními ústy mohl šířit svoje vlastní moudra. Mezi šiřitele této myšlenky patřil i můj oblíbený Jan Patočka.  Jestli Sókrates byl, či nebyl, je mi celkem jedno, jeho myšlenky jsou mi milé. Například byl přesvědčen, že většina lidí, hlavně u moci, jsou blbci.
Jeden z jeho údajných výroků zní: "Demokratické zřízení doplatí na to, že bude chtít vyhovět všem. Chudí budou chtít část majetku bohatých a demokracie jim to dá. Mladí budou chtít práva starých, ženy budou chtít práva mužů, a cizinci budou chtít práva občanů a demokracie jim to dá. Zločinci budou chtít obsadit veřejné funkce a demokracie jim to umožní. A až zločinci demokracii nakonec ovládnou, protože zločinci od přírody tíhnou po pozicích moci, vznikne tyranie horší, než dovede nejhorší monarchie anebo oligarchie." Zní to moudře a pod tohle bych se, ač taky úplně blbej, kdykoliv podepsal, ale bohužel jsem tuhle úvahu našel i na stránkách jakejchsi komoušů, kteří se jí ohánějí. Patrně tím chtějí dát najevo, že všecko stojí za hovno proto, že nejsou u moci oni. Kdyby byli, všichni bychom mohli úpět štěstím. Konečně, jsme v tom dost kovaní a víme, co dokážou. Komouši.

K ilustraci byl použit pranepatrně poupravený obraz Jacquese-Louise Davida The death od Socrates z roku 1787. Původní obrázek zde:

http://www.metmuseum.org/Collections/search-the-collections/110000543

p.s.
Promiň můj oblíbený, možná neexistující, Sókrate.

Nevěřící křesťan

Když jsem v Sydney běžel s baťohem do schodů, po kterých se tu trýznívají denně i místní sportovci, několik vteřin jsem o sobě úporně zapřemýšlel. Patrně z nedostatku kyslíku jsem zjistil, že jsem nejspíš nevěřící křesťan. Nebo něco podobnýho pochybnýho. Ale nahoře na posledním schodu mě to zase přešlo.

Zlaté pošty


V listopadu jsme s  Olinou koupili dětičkám do Austrálie tři plyšový zvířátka. Našel jsem vhodnou krabičku, nacpal do ní potvůrky, zabalil do igelitu a přelepil, krabičku taky, pořádně obalil a adresu (včetně zpáteční) napsal lihovou fixkou. Pak jsem si zaběhl na místní poštu a krkounsky to poslal za 240 korun normálně, to znamená nepojištěně. Od Oliny jsem za to dostal sprduňk, ale jen takovej klasickej učitelskej,  ze kterýho si nemusím nic dělat. To důkladné zabalení do igelitu je na místě, protože australští poštáci přivezou balíček až na adresu, ale když se nevejde do schránky, položí ho na schránku a jedou o dům dál. Jednou se takto balíček povaloval na schránce u silnice asi týden, než se Helča s rodinkou vrátila z jakéhosi výletu. Balík byl promočený a téměř zničený. Ale nikdo ho neukradl.
Počítali jsme, že by to mohli do vánoc dostat a pod stromeček by si rozbalil každej svýho plyšáka od báby a dědka. Jenže tenhle balíček nedorazil. Vánoce v čudu a bez plyšáků, nic hrozného se nestalo, Olina mi znovu připomněla, že jsem to měl nechat pojistit. Byla na koni. Tak už se i v té Austrálii krade. Minule knížky nikdo neukradl, já se nedivím, byly v češtině, tak je nechali nezodpovědní zloději zmoknout. A plyšáčci jsou internacionální. 
Včera mi dorazil balíček. Ano, byl to ten ztracený z Austrálie. Bylo na něm hezké australské razítko "Zpátky k odesílateli" a rukou připsáno, též anglicky, číslo nenalezeno. Tak se nám po sedmi měsících zvířátka zase vrátila, Procestovala hodně přes 30 tisíc kilometrů, obal je naprosto neporušený - dobrá práce - (ta moje), ale ta moje mě za to nepochválí, naopak chce, abych zaběhl na poštu, aby to na svý náklady pošťáci doručili znova. To mi přišlo srandovní, když tam za tři týdny letíme. A kromě toho, Česká pošta to ze země vyexpedovala správně. Takže klobouk dolů před poctivostí a snahou všech zúčastněných pošt, doručit balíček. 
Skoro stejně dojemný příběh, jako, když anglická pošta doručí zamilovaný dopisy adresátovi po 150 letech.

Dagmar Hochová

To je furt něco poslední dobou. Další mi milý člověk odešel lovit jinam. Paní Dášu Hochovou jsem měl moc rád. Potkali jsme se společně jen párkrát. Dokonce jsme si slíbili vzájemně vyměnit fotku. Ona vyfotila omylem mě, já ji a dohodli se, že si ty fotky jednou vyměníme. Stejně jako si děcka vyměňovala kartičky hokejistů nebo céčka. Pokaždé, když jsme pak na sebe někde narazili, pozdravili se, a sdělili si, že zatím fotku na výměnu nemáme. To bylo ještě za totáče. Pak jsme se potkali ještě i za svobodna a sdělili si totéž, že fotku ještě nemáme. Oba jsme nejspíš věděli, že se nám je nikdy nepodaří směnit. Snažil jsem se to jednou zlehčit, že ta moje fotka je stejně určitě úplně blbá. A ona mi se smíchem řekla: "Takže pravdivá?" A já hned, že ne, že jen ten záběr, jen ta fotka samotná a ona to zakončila slovy, že ani ta její určitě nebude nic moc. Tak nějak mezi řádky jsme si sdělili, že je to asi kravina si něco vyměňovat. Už je to jistota. Nic si nevyměníme.
Jo a ten inkriminovanej negativ nějak v tom svým bordelu nemůžu najít (příliš intenzivně jsem ho nehledal). Ale to neva, stejně jí ji už dát nemůžu.

Výzkumná zpráva č. 007/01

V jedné české písni se zpívá "...sojka neuletí..." Včerejším výzkumem přímo v terénu jsem dospěl k závěru, že jde opravdu, ale opravdu o zlá falešná slůvka (jak by trefně podotkl pan prezident Klaus). Uletěla.

Králíček a smrt

Když jsme byli malí, dostávali jsme od rodičů na prázdniny každý jednoho králíčka. Na konci, když jsme s nimi byli citově svázaní, se jeden po druhém smutně proměnili v jídlo na smetaně. První šel pod kudlu, jak už to tak v pohádkách chodí, ten nejtučnější. A tak jsme se celé prázdniny všichni tři snažili ty naše miláčky umořit hlady, jen aby ten náš nezahynul první. Kam dali rodiče rozum? 

Žebrácká opera II.

Jen pro pořádek, kamarádka tu ztracenou zatracenou žebráckou operu sice nenašla, ale našla na netu fotku té obálky, takže ji sem prdnu, abych se k ní mohl kdykoliv vrátit. I když nevím proč bych se měl vracet. A taky našla ještě jednu obálku Prima sezóna od Škvoreckýho. Napadá mě, že jako kdyby to samizdatění bylo nějak časovou šňůrkou propojený s autorama, kteří byli v samizdatu vydaní a umřením. Jenže! Žádný spekulace. Všichni přece umřeme. Někdo teď někdo později. A to bez ohledu na to, jestli mu někdy vyšla knížka v samizdatu. Steve Jobs taky umřel a nikdy v samizdatu nevyšel. A to mě trochu uklidilo. Jedinou  podmínkou umření je, se narodit. Nikoliv psát pro samizdat. 

.

Žebrácká opera

Taky jsem si v souvislosti s Václavem Havlem vybavil, jak jsem pro něho za hlubokýho totáče 
v dobách samzdatu jednou dělal obálku na knihu Žebrácká opera. Marně jsem dumal, jak tu knížku udělat, aby to nebyl Brecht a aby to bylo vtipný 
a vůbec, aby to prostě byla hezká obálka. Byla zrovna zima, sněžilo, vzal jsem si běžky a šel se proběhnout z Klánovic do Úval po stopách Veverčáka a Kopčema z Lovců mamutů. 
U jednoho domečku, kterej patřil asi československejm státním drahám, nebo nějaká hájenka? To už nevím. Na tom bílým sněhu se najednou vyloupl před mejma zamlženejma brejlema starej kočár. Stylovej, jen spřežení koní chybělo. Plachty potrhané, vypadal ten vůz hodně žebrácky a to už jsem věděl jak obálku udělám, tak jsem si doběhl domů pro foťák a vyfotil si ho. A pak už to bylo jednoduchý. Nebylo to veselý, nebylo to vtipný, nebylo to brechtovský, bylo to ponurý.
Tenkrát žádnej fotošop neexistoval, takže sazba klasická ruční, lepidlo a nůžky, fotku na lesklej papír, ale neleštit, vypnout na prkno, vyretušovat, nakreslit tence rozměr obálky, do ní opatrně vlípnout písmenko po písmenku z takzvanýho propisotu. Prodával se v papírnictví, ale ne dycky byl k dostání a nebo v prodejnách s propagačníma materiálama, mapy, vlajky, srpy a kladiva. Propisot stál 14:50 Kčs. Mohli jste si vybírat různé velikosti od 5 bodů do asi 36. Možná i víc, ale spíš ne. Některý písmenka byly víckrát některý míňkrát. Docela vopruz to byl. Kerning si člověk dělal citem a nesměl moc tlačit tužkou, aby to nebylo vidět v té fotce. A pak vyhladit přes voskovej papír, dočistit, Vzít znovu foťák, přefotit, vyvolat film, vyprat, usušit a pak honem do komory, udělat na tzv. Dokument. To byl velmi oblíbenej fotopapír. A taky bejval málo k dostání, skoro jako hajzlpapíry. Měl krásnou, mírně ořezanou škálu od bílé po černou. Sám od sebe nebyl úplně bílej a byl takovej divně pololesklej a ne úplně hladkej. Ale hlavně byl tenkej.
Té hotové fotky se udělalo přesně 13 kusů a dva navíc, kdyby se to posralo. Fotky ještě mokré, ale hodně vyválené válečkem se zabalily do novin a odvezly k někomu dalšímu, kdo z nich vyráběl obálky. strojopisy už byly hotové a nachystané, byla to nádherná amatérština, od 9. kopie se knížka četla skoro jako sudoku, museli jste si domejšlet správný písmenka, čitelnost mizerná, ale i tak to bylo krásný čtení, okořeněné zakázaným ovocem. Zkurvená doba. Ta tenkrát. Tahle je fajn. (Já vím, spoustu čtenářů tím naštvu, ale mně se tahle doba líbí.)

Zrušme konečně to blbé Ministerstvo kultury

Kdysi, z moderních dějin ČR, nedávno, když ministroval kultuře Pavel Tigrid, pronesl slavnou myšlénku, zrušit Ministerstvo kultury. Spoustu lidí to pobouřilo a nasralo, ale z pohledu zpět mi dochází, že to byla myšlenka nejen revoluční, ale hlavně geniální. Jedním z ministrů byl přece Jandák, to už za zrušení stojí samo od sebe. A teď zase topnuladevítkář Besser se svými nekulturními aktivitami a kecy kolem. Neváhejme ani chvilku, naše kultura si prostě další ministry nezaslouží a nějak si poradíme i bez nich. Jsem o tom přesvědčený. Praktickým důkazem nepotřebnosti daného úřadu je i doba komančismu. Taky to tu stálo úplně za hovno, cenzura, zákazy a křivení… Přesto se tu tvořilo a akce podnikaly o 106. Navzdory předpisům a nekulturním ministrům. Jsem pro okamžitou realizaci Tigridovy myšlenky - zrušení MK.

Co blbneš Magore...

Zase mě osud předběhl. Před pár lety jsme si s Magorem Jirousem vzájemně v tramvaji č. 25 okukovali své zimní bundy. Jemu se líbila má příšerná modrožlutá goretexová lyžařská bunda z lyžařského střediska v Hinterglemmu. Říkal mi, že by ji chtěl. Navrhl jsem, že si je jednou vyměníme. Takže tohle se nám už taky nepodaří. Ach jo. A to jsem ji už tolikrát chtěl vyhodit, jenže to nešlo, přece jsme si je chtěli vyměnit. Teď už nemám jedinej důvod tu blbou bundu doma skladovat. Přestanu být horderem a vyhodím ji do popelnice. Je mi k ničemu.

Kutil oznamuje

Pořezané prsty srostly. Rychle i celkem vkusně, určitě líp a rychleji, než pomocí doktorskýho šití. Celé se to obešlo bez lékařské pomoci (ušetřil zadluženému zdravotnictví nějaké korunky), zatajím-li malé profesní přiblížení kutilovy sestry Dany, která je rehlabilitační pracovnicí a tak obvazový materiál i další bílé věci z ordinací trošku zná a pomáhala s první krvavou pomocí. A zatajím-li kutilovu školu v oboru lékařská elektronika (to ho neopravňuje léčit ani kibicovat) a taky to, že je z lékařské rodiny. Doslova prošpikované doktorama ze všech světových stran. Možná i to vedlo kutila k rozhodnutí poradit si bez bílých plášťů.
A teď ty neviditelné následky. "Odborný" řez nožem částečně zasáhl koneček šlachy posledního článku prsteníčku a připravil půlku bříška o jakýkoliv cit. Druhá půlka je citlivá jen zčásti a druhý prst to má taky trošku necitlivé. Zatím. To všecko se určitě dá zase pomaličku do pořádku. To jsem si jistý. Dokonce už kutil poslední prsteníčkový článek může trochu ohýbat, ale musí se soustředit.
Kutil má jediný problém. Zatím. Necitlivé bříško jednoho prstu způsobuje, že nepozná, kdy se dotkne nějakého předmětu. Rozlil na chalupě misku s polívkou a vůbec to necítil. V hospodě se při čteni knížky natáhl po sklenici piva a srazil ji na zem, rozlil a roztřískal, protože to vůbec necítil.
Z toho plyne poučení. Kutil musí zatím při používání pravé ruky používat i oči. Pak to je úplně v pořádku. Sice nic necítí, ale vidí, kdy se dotknul.
Kutil prostě zatím není žádným Pánem Prstenů
Konec hlášení.

Kutilský syndrom

Největším nebezpečím pro kutily je příliš vysoké mínění o svých schopnostech. Kutil někdy zapomíná na to, že jde jen a jen o kutilství, nikoliv o seriózní povolání broušené letitou praxí a každodenním užíváním. Vždyť už to slovo kutilství je takové roztomile směšné a nezásadní, ba přímo pitomé, nezní třeba jako zámečník nebo kovář. Kutil. Den před mým krvavým prozřením, volala kamarádka Zdena, že se nemůže dostat do plechové skříňky na zahrádce, že se poškodil zámek a že to je všecko hrůza, že už i plakala. Dana začala pobíhat po bytě a hledala pilku na železo se slovy, že ji stejně nenajde, protože její Honza v tom má bordel a odjel na měsíc na moře. Ozval jsem se z hloubi bytu. Zcela jistě byla z hlasu cítit jistá nadřazenost toho, kdo umí a je šikovnej - KUTIL. A že jdu Zdeně pomoct. Vzal jsem si tedy univerzální blicky (po brněnsku) neboli sikovky, šroubovák a malé kleště. Dana mě nutí, vzít si kladivo a radí, co s ním, že do zámku mám bouchnout a urazit ho. Kladivo je jen kladívko, ale nerad se bráním zbytečnostem, tak ještě přibírám to kladívečko a jdu na zahrádku. Tam mi Zdena ukazuje skříňku a chce mi ukázat, jak strká klíč do zámku a jak to nejde. Nechci, aby to ukazovala, chci jen, aby mi ten klíč dala, ale Zdena moc chce ukázat rozčílenými prsty, jak to nejde, cítím její neklid a třes. Podaří se mi jí v tom zabránit, prohlídnu klíč, je natržený, kleštičkami ho celý srovnám. Přetržení spojím k sobě - KUTIL - a opatrně zasunu klíč do zámku, pomaličku otáčím, zámeček cvakne, je odemknuto. Zdena čumí a říká: "Duši, jaks to dokázal?" "Jak, normálně jsem to odemknul a kup si nějakej lepší zámek, poznáš to podle klíče." A šel jsem vítězně domů a doma se patřičně camral, jakej vysokoktanovej kutil to jsem. Někdy v tomto okamžiku se bůh kutilů musel nutně nasrat. Proto jsem si o 24 hodin později uřízl málem dva prsty a určitě i ostudu. Dobře mi tak.

KONTRABAS ZA PADESÁT...

Tuhle basu jsem si koupil asi v roce 1979 za 50 Kčs od tlustýho cikána v bazaru v Brně. Kontrabas dodnes žije, má ho v pokoji bratranec Martin a moc mu to v rohu sluší. Nikdo na něho už nehraje, ale je pěknej. Ten kontrabas. Největší problém tenkrát byl, převézt tu basu z Brna do Prahy. No jo, za komančů byl problém všecko. Bydlel jsem už v Praze a do rodného Brna jsem jel služebně. Do firmy Sigma pumpa. Nějakej výzkumnej úkol to byl. Přijel jsem dost brzo a čas do schůzky ve firmě jsem vyplnil návštěvou oblíbeného bazaru. Stotřicetikilovek sympatickej cikán při dotazu na cenu toho krásnýho kontrabasu marně zkoušel vydumat, co je na samolepce napsané. Podle mýho tam bylo něco jako 1500 Kčs, ale kulička to vyřešil šalamounsky, řekl, že to je pajcka (padesátikoruna). Zaplatil jsem, vyšel z bazaru a teprve tam jsem se z toho očarování vzpamatoval. Stál jsem uprostřed Brna, v rukou obrovskej kontrabas se strunama ze střev a prostřeleným lubem. Asi při nějaké divoké zábavě mý base někdo ublížil. A za hodinu jsem měl být v té továrně. Nastoupil jsem do trolejbusu, zaplatil za sebe i nadměrný předmět a jel do Slatiny. Vrátnýho v továrně jsem se šel opatrně zeptat, jestli by mi na chvíli nepohlídal housle. On že jo, tak jsem tu basu vevlekl dovnitř a on, že to jsou teda jako hodně velký housle, a já že jo, že furt jen žerou. Jednání proběhlo v pohodě a pak zase s basou zpátky do města. Basu jsem nakonec na dva roky schoval u své sestry a pak mi ji někdo z televize přivezl autem. Dlouho mi basa dělala puchýře a krásnou kulisu v obýváku. Pak jsem ji dal Martinovi. Před pár dny jsem se stavil u Martina a basa, nyní už v důchodu, si spokojeně medí u něho v pokoji v koutě.

DEPKA

Už toho umím a vím tolik, že můžu konečně propadnout depresi z toho, kolik toho ještě nevím a neumím, a co všecko v životě už nestihnu. Ale deprese by mě připravila o drahocenný čas, tak na ni seru. Měl jsem raději zůstat úplně blbej. Ale úplně.

šířka x výška

Napadlo vás někdy odkud vzniklo pravidlo, že mezi slušnejma lidma se uvádí u rozměrů nejprve šířka a pak výška? Překvapuje mě, že mezi umělci tohle pravidlo neplatí a nepodařilo se mi odhalit proč. Kdyby to bylo z revolty, aby ukázali světu svou odlišnost, museli by to nějak pojistit, protože tuhle pravidlo porušuje i kdejaký ignorant. Nedodržování tohoto pravidla je trapné hlavně v časopisech, když mám pro někoho udělat inzerát, potřebuju správný rozměr. Někteří zaměstnanci redakce jsou asi umělci a taky to zadají, jak to vyjde. Pak mě ještě sprdnou, že jsem nedodržel zadání. Ti, kdož pravidlo nedodržují, pak musí dodávat ke svému vzpurnému rozměru i další informaci, že to první čísýlko je samozřejmě výška. Všiml jsem si, že prvně výšku zadávají i prestižní světové aukční síně. Ale protože jde o umění, nedodržujou ani svoje pravidlo odlišnosti a sem tam jim to vyjde správně, čili špatně. Kromě umělců a aukčních síní tohle pravidlo nezvládají ani nakladatelé knih. Přestože prý jde o malichernou hovadinu, vzniká spousta nedorozumění. Kupodivu i umělci a nakladatelé jiná pravidla bez držkování dodržují. Třeba že autem jezdí vpravo tam, kde se vpravo jezdí a vlevo, kde se jezdí vlevo.

Přemýšlím, jak by se dalo toto jednoduché pravidlo sjednotit a nic schůdného mě nenapadá. Každej by to hned bral jako omezování tvůrčí svobody. Dobrá, tak se pojďme dohodnout a dělejme všecko do přísně čtvercového formátu, jako slavný fotoaparát Hasselblad. A je to.

Kdyby tohle jednoduché pravidlo nedodržovali třeba stavaři, mohli bychom do dveří po kolenou, zato však s rozpaženejma pažema...

p.s. a víte proč je to zrovna šířka krát výška a ne podle umělců? Přišla na to moje chytrá žena, je to z matematiky: vodorovná osa je (téměř) odjakživa X a svislá osa je Y.
To je přece jasné. Nebo ne?