Věděl, že nic nevěděl...

Tuhle jsem si četl o vzniku vesmíru o tom, jak vědci zápasí s různými modely. Už nevím, jestli to náhodou nebylo v mým oblíbeným Respektu. Asi jo, protože stejně jiná periodika nečtu, že vesmír je vlastně jen taková teorie harmonie. Zazněla tam jedna skvělá myšlénka, že jak se přibližujeme k poznání vesmíru z jedné strany, tedy okamžiku vzniku, tak se nám z toho na druhé straně dělá poznání i o okamžiku zmaru, čili konce vesmíru a všeho a zároveň v rámci té krásné harmonie nám nutně dochází, že čím toho víc víme o obou koncích, tím větší hovno o tom víme, protože ta poznání nám otvírají taková zákoutí, že jsme na tom v poznání ještě o poznání hůř než krok před tím a z toho se zas můžeme dobabrat zpátky až ke krásným modelům, kdy svět je placka a kolem něho krouží slunko a všecko. (To je takový KlausSystém - já středem vesmíru a vše se motá kolem mě) a ještě dál, kdy se o vzniku a o tom jak to je a bylo, neuvažovalo. A to je právě ta verze, ten model, kdy je všechno naprosto jasné, protože víme hovno, neboli všechno. Vesmír je takový a basta. Začneme se v tom hrabat a poznávat, zakusujeme se do reality i ireality, všecko najednou dokonale pasuje, Koperník a Galileo a Newton se svými jablky, přes Einsteina a jeho geniální, že energie není nic jiného než hmotnost násobená dvojmocně rychlostí světla, jenže i to má trhlinky, které sám A.E. odhalí a snaží se je napravit, pak na něco přijde a raději umře. A to už fyzikové přichází s kvantovkou, aby do toho nakonec namontovali strunovku. Ta samozřejmě taky neumí popsat vesmír dokonale, ale to fyzikové a astronauti a pekaři a matematici ještě nevědí, to si můžu dovolit já, blbeček, protože mě nebrzdí vzdělání ani poznání, já si můžu dovolit cokoliv, protože na mým názoru nezáleží. Nemusím ho totiž dokazovat. No a jak se pomaličku dereme k dalším a dalším a zahnutějším teoriím a důkazům, tak se nám otvírá neskutečné zorné pole toho, co všecko nám ještě uniká a uniklo, jen to sesouvislit. No a v tom já vidím obrovský paradox, ke kterému jsem čtením toho článku dospěl, čím víc okolností a důkazů a jevů poznáme, tím víc poznáváme, jak jsme od POZNÁNÍ daleko. Tohle vyřešil už dávno před námi věhlasný Sokrates. Věděl, že nic nevěděl dřív, než se z placaté Země stala kulička. A to je ta jediná správná teorie. Ale od poznávání by nás odradit neměla. Akorát ne každý je ochotný se s tím smířit.

Tohle všecko je harmonie. K té vedou jen dvě cesty. Buď se naučíš vnímat to, co cítíš jako harmonii, nebo to prostě harmonie je. Kdyby nebyla, šlo by o chybu v teorii a je ji potřeba upravit další novou teorií, která tu současnou harmonii pro naše současné uši doladí. Proto je vesmír harmonický ve všech 26 dimenzích a my se jen učíme, jak to napsat do not.

To je hrůza

Dymbula se opět projevil jako naprosto neschopnej prevít. Prvně si před dvěma roky slavnostně založí blog, protože je to přece moderní a má to kdekdo, třebas i Bém nebo Paroubek, určitě Tlustej a ... no prostě kdejaká postavička. 

První rok vyplodil 31 "zásadních" postřehů o životě a světě, druhý rok 31x méně. Jen jeden!!!!!!!!!!!!!. A letos? Ani ň. Kromě tady tohoto breku, že ani ň. Neměl by s tím něco udělat?

Zdeněk Urbánek

S tím vláčkem to bylo tak. Když mi umřel Zdeněk Urbánek, tak se mi vybavily všecky jeho knihy i okamžiky s ním spojené a nejvíc tam uvízla jedna z nejhezčích rozhlasových her, jaké znám (ale já jich zas tolik neznám) Uta z Namburgu. A protože jsem se rozhodl poslat ji kamarádce, se kterou jsme si o Urbánkovi povídali, musel jsem ji vyhledat v archívu (tu hru). Mám sice ne-pořádek, ale ve věcech systém, takže najít Utu bylo dílem dvou minut. Byla ještě ze dvou kusů, jak byla zachráněná z hlubokého totáče na devadesátiminutové kazetě. Abych to mohl poslat najednou, tak jsem je spojil v jednu mp3. A když už jsem se toho dotknul, musel jsem si ji nahrát do mptrojkovátka a hned druhej den jsem si ji napral do hlavy. Je to snivě nádherná hra plná obrazů a citů. Tříska tam taky hraje a další slavní čeští herci. V rozhlase se prý hrála jen jednou jedinkrát za celou tu dobu co byla napsaná a pak jednou po roce 1989, ale to si nejsem úplně jistej, spíš se o tom jen kecalo a nic se nestalo. A jak chodím do práce pěšky, tak se mi propojily zas oba světy, ten Utí Urbánkův s tím mým a já jsem šel jak omámenej přes most komunisty Švermy na Letnou. Mám nová sluchátka od firmy KOSS, která sluchátka umí dělat velmi dobře. A tahle sluchátka jsou taková frajeřinka, že to má z měkoučké silikonové gumy takové nástavce, které pomačkáš, sroluješ, třeba jako šušeň z nosa, ono se to na chvilku slepí, ty si to strčíš do ucha a ono se to tam zas rozvine, takže poslech je krásně čistý a nerušený pouličním ruchem. Děj plynul a v hlavě se ještě zároveň s tím proháněl vláček s mým světem nesdělitelným. Najednou se ve hře z těch herních ruchů jasně vyloupnul zvuk staré parní lokomotivy. Patřilo to tam, hra se částečně odehrává někdy mezi dvěma světovejma válkama a částečně v dávné minulosti. Maličko jsem zbystřil, protože zrovna můj hlavní vláček si říkal o pozornost a já jsem si říkal, jak se to krásně propojuje, jak do sebe zvuk s pocitem proskočily. Samozřejmě s realitou jsem si to nespojoval ani náhodou, naše vlaky jsou pantogenní a pára překonaná, samá pendolína. Jen tak skoro bez zájmu jsem se kouknul přes most napravo na daleký další most přes Vltavu. Skoro v nedohlednu. Bylo ráno a opar. A tam jsem viděl párovej kouř z parní lokomotivy. Napadlo mě, že mně hrabe, ale pobavilo mě to. Oči se nedaly a v té dálce jasně poznaly vláček na páru a čtyři zelené vagónky, jak jedou po mostě zleva doprava. Uprostřed toho mostu je slepé místo svykryté stromy a tam ten vysněný vláček mířil. Ruka tasí z ledvinky foťák, zapíná zapínátko, říkám si, jak mu to kurva dlouho tentokrát trvá, než je připravenej. Cvak. Nateleobjektivováno na maximum, ale přesto to nestačí, čas nevhodně dlouhej, VR nepomohlo, kvalita mizerná. Jedinej snímek a dost, vlak zmizel.

Stojím tam jak brčko od dětského pitíčka přemejšlím, co teda byla a co nebyla pravda, kde všude se mi rozlezla fikce a sny vstoje. Kouknu na foťákovej monitorek. Vlak tam je. Ale znám se a můžu si to vymejšlet i na tom monitoru. Ve snech to tak bývá, že realita se snem se špatně roztrhávají. Zvuk je podobný suchýmu zipu a člověka to ruší ve snění.
To zas byla náhoda, pomyslel jsem si, a šel dál. Pak mi došlo, že je docela možné, že ten zvuk nebyl vůbec v té hře od Zdeňka Urbánka, že se to tam propasírovalo zvenčí, ale vzdálenost by tomu teda neodpovídala. Možná to má na svědomí hladina Vltavy. Proč ne, třeba to prolítlo přímo do mýho ucha, prodřelo se to Kossama a já jsem z té prkotiny hned ukecaně a protáhle udělal příběh. Příběh o nečekaném zahoukání vlaku. No a co? Stejně se už Dymbula dlouho neozval.
Na mou omluvu snad jen to, že se mi to stalo, když mi umřel milý vzácný člověk. Co na tom, že mu bylo 90.

Hladový Bimbo

Mám kamaráda. Rád organizuje desítky akcí. A velice často potřebuje od jiných různé služby. Takové vztahy, aby správně dlouhodobě fungovaly, musí být reciproční. Já pro tebe ty pro mě. Dodnes nebyl vymyšlen lepší systém než práce za odměnu, práce za výměnu. V jeho případě to však neplatí. Důvodů, proč tomu tak je, může být víc, mně se nejvíc zamlouvá, že nemá co nabídnout. Samozřejmě kromě peněz či jiných hmotných statků.
Dřív jsem pro něho dělal kde co, ale protože jsem zastáncem reciprocity a rovnováhy nejen ve světě lidí, postupně jsem utlumil jeho aktivity a změnil v naprosté pasivity. Přesto se mu sem tam podaří mě donutit k nějaké činnosti, ale protože při tom dělám nevhodné poznámky a ksichtím se, žádá mě, bližního, nerad. Pro jistotu nabízí předem předběžný hmotný statek v podobě pozvání na oběd. Bohužel to bývá jen prázdná věta, takový rituální taneček. Aby mu to nebylo blbé, nebo aby byla vidět z jeho strany snaha o normální oko za oko, zub za zub. Většinou ale z pozvání sejde. Co s tím? Měl bych ho donutit k dodržení slibů? Asi jo. Pro jeho dobro. Dobrý skutek je dobrým skutkem, když trháš trn z paty, ne když jde o jistou formu jednostranné vychcanosti. Jenže já obejda se bez toho oběda obejdu, nepotřebuju ho. Tak si aspoň experimentuju. Kolikrát slíbí, kolikrát splní, kdy spolkne ironickou poznámku. Je docela splachovací.
Vím, že když si řeknu, zatne zuby a oběd zaplatí. Ale o to mi nejde. Mě fascinuje ten samotný slib. Když někdo řekne: "Pozvu tě zítra na oběd," říká tím, že zítra. On však to zítra nezvládne. Skoro vždycky má nějakou jinou akci v době oběda. A protože je systematik s důsledným kalendářem, nelze ho nařknout, že zapomněl. I další dny mu do toho něco neodkladného vleze. Pozvání vyšumí za pár dní do úplného ztracena.
On nezapomíná, je jak slon Bimbo, pamatuje si všecko. Co ho vevnitř v hlavě drží v pohodě, že mu nevadí, že nedrží slovo a nestydí se? Myslí si, že zapomínám? I já jsem Bimbo. Experimentátor Bimbo.
Naštěstí si dává v poslední době dost pozor, aby ode mě nic nepotřeboval. Má kolem sebe armádu jiných, kteří zaskočí. Ale myslím si, že neradi. Nemůžu za ně mluvit. Myslet si to můžu. Schválně ho nebudu jmenovat, protože by se strašně urazil a už by se mnou asi nemluvil. A možná by přestal být i kamarád. A za to pár nepozvání na oběd přece nestojí. Ale jestli si myslí, že se přesto v tomto zamyšlení poznává, tak ho můžu uklidnit, že to není o něm, ale o jiném mém kamarádovi. Ten dokonce ani nevrací peníze, které si půjčuje. Ale ani o něm to není. Je to o někom jiném. Toho neznáš Frištenský.

A je po chobotnici

Obdivuju Béma, Byl na Čomolungmě, tak musí mít pravdu. Prsí se i tím, že byl v porotě, když vyhlašovali soutěž na Národní knihovnu. Nyní, když to vypadá na zaprděné odpískání, protože si to prý pražané nepřejí, nechal se slyšet, že knihovna je sice bezva, ale raději by ji viděl někde jinde, třeba na Proseku.* Když byl v porotě, to nebylo určené místo? Vždyť ten návrh byl vymyšlenej právě a jen pro Letnou. Tedy alespoň já, kdybych byl architektem, bych rád věděl, jestli je to roubenka do lesa, či velká budova do velkoměsta. Nakonec, co se s tím srát, není-li Kaplický schopný navrhnout nějakou nudnou nezajímavou stavbu pro náročné pražany, a proradné radní, tak ať sedí doma na prdeli a nesere se do nás. Ať si ty svoje hloupé experimenty realizuje někde, kde je ocení, kde mají vkus a vekorysý pohled. Ale k nám na dvoreček prosím ne! Sem teda ne.
Momentálně zrovna u Letné pracuju a vůbec by mi nevadilo, kdybych se na knihovnu mohl zadarmo čučet. Až bude stát jinde, bude mě to stát prachy i čas, abych viděl něco oku milé. Škoda. Jsme poserové netolerantní a všemu nějak moc rozumíme. Co na tom, že hlavně vnitřek knihovny byl vymakanej do nejmenších detailů. Konečně, dyť by stačily jen nějak zateplit nějaké staré jeté sklady po Lidlu či Delvitě, někde v poli. Stejně do knihovny moc nechodíme. A kdo čte, ať trpí.
*) Prosečané ji chtít taky nebudou, to si pište. Radní a Hradní. Vysral bych se na knihovnu, dyk stačí internet. Ne? Buďme in!

Blow UP

Pan prezident Klaus se už k tomu vyjádřil, a já furt nic. Umřel mi Antonioni a já jsem nic neprozradil ke svému vztahu k němu. Pan prezident už řekl vše. Dokonce i to, že nosil stejnou košili, jako hlavní hrdinové Antonioniho filmů. Já jsem na tom nebyl zdaleka tak zle, ale přesto považuju Zvětšeninu za jeden z nejlepších filmů. Ono je totiž těžké říct o nějakým filmu nebo knížce, fotce, obrazu, že je nejlepší, protože nejlepších je moc. Fronta nejlepších se vine v zatáčkách, jak za komančů fronta na knížky ve čtvrtek, jak fronta na maso v hlavním městě komoušskýho Azerbájdžánu.
Zvětšenina se mi stala kultovní především proto, že to bylo o fotografovi a taky proto, že tam o nic nešlo, jen atmoška a náznaky a impulzivní chování modrookého Davida Hemmingse a Rolls Royce a samozřejmě Nikon a Hasselblad. Do filmu jsem byl zamilovanej tak, že jsem na něj šel možná třikrát po sobě a ani mi nevadilo, že nějaký komunistický úzkoprsec z toho nechal vystřihnout skoro celou erotickou scénku s holkama v pastelkových punčocháčích. A pak kdykoliv byl v kině dostupný, šel jsem zas. Po devátém shlédnutí jsem nadlouho přestal. Někdy po roce 1989, když už pár let vysílala první, soukromá, česká, dost nudná televize Nova, se omylem stalo, že mezi plytkými sračkami se objevila upoutávka na Zvětšeninu. Vysílací čas nebyl žádný prime time, ale upoutávka mě upoutala. Dramaticky zabarvený hlas naznačoval britský thriller, vraždu a ztracenou mrtvolu. Nováčtí diváčci se roztřeseně těšili na horor až do pozdních nočních hodin. To muselo být zklamání, když se během 111 minut nestalo vůbec nic. Joint a jazz, vrtule od letadla, pantomimický tenis, oleželá tráva a ulomenej krk od kytary Elvina Lee, nejrychlejšího kytaristy té doby.
Zvětšenina je zcela neakční film při sledování. To napětí přijde až pak, pár dní po, když na to musíte neustále myslet. Myslím, že s tímto filmem ředitel Železný ulítl. Ale i tak mu děkuji.
Co mě fascinuje na tomto filmu dodnes:

• Zvuk závěrky je zvuk nikoňácké závěrky.
• Fotograf po každém scvaknutí přetáčí páčkou film.
• Fotky předváděné v hospodě nakladateli jsou většinou identické s místem, odkud byly focené. I ohnisko nejspíš souhlasí.
• A jsou černobílé a vynikající.
  

Jiné filmy od Antonioniho jsem viděl taky, ale tak moc mě nenadchly. Nejsou blbé, ale proti Zvětšenině nic moc. (Identifikace ženy, Povolání reportér, Zabriskie point, Červená pustina, Výkřik, Noc)
Zlatá zkurvená šedesátá. Léta.

Můj milý blogu...

..už jsem do tebe dlouho nepsal. Není to tím, že bych se na tebe vysral, ale prostě mě nic chytrýho ani zajímavýho nenapadá. Teda napadají mě myšlenky a moudra, ale je to tak blbé, jakoby se ze mě stal český poslanec, či člen vlády. Prostě někdo na českém politickém nebi. A proto tě těmi každodenními žvásty neobtěžuju. Zatím.