Tuhle jsem si četl o vzniku vesmíru o tom, jak vědci zápasí s různými modely. Už nevím, jestli to náhodou nebylo v mým oblíbeným Respektu. Asi jo, protože stejně jiná periodika nečtu, že vesmír je vlastně jen taková teorie harmonie. Zazněla tam jedna skvělá myšlénka, že jak se přibližujeme k poznání vesmíru z jedné strany, tedy okamžiku vzniku, tak se nám z toho na druhé straně dělá poznání i o okamžiku zmaru, čili konce vesmíru a všeho a zároveň v rámci té krásné harmonie nám nutně dochází, že čím toho víc víme o obou koncích, tím větší hovno o tom víme, protože ta poznání nám otvírají taková zákoutí, že jsme na tom v poznání ještě o poznání hůř než krok před tím a z toho se zas můžeme dobabrat zpátky až ke krásným modelům, kdy svět je placka a kolem něho krouží slunko a všecko. (To je takový KlausSystém - já středem vesmíru a vše se motá kolem mě) a ještě dál, kdy se o vzniku a o tom jak to je a bylo, neuvažovalo. A to je právě ta verze, ten model, kdy je všechno naprosto jasné, protože víme hovno, neboli všechno. Vesmír je takový a basta. Začneme se v tom hrabat a poznávat, zakusujeme se do reality i ireality, všecko najednou dokonale pasuje, Koperník a Galileo a Newton se svými jablky, přes Einsteina a jeho geniální, že energie není nic jiného než hmotnost násobená dvojmocně rychlostí světla, jenže i to má trhlinky, které sám A.E. odhalí a snaží se je napravit, pak na něco přijde a raději umře. A to už fyzikové přichází s kvantovkou, aby do toho nakonec namontovali strunovku. Ta samozřejmě taky neumí popsat vesmír dokonale, ale to fyzikové a astronauti a pekaři a matematici ještě nevědí, to si můžu dovolit já, blbeček, protože mě nebrzdí vzdělání ani poznání, já si můžu dovolit cokoliv, protože na mým názoru nezáleží. Nemusím ho totiž dokazovat. No a jak se pomaličku dereme k dalším a dalším a zahnutějším teoriím a důkazům, tak se nám otvírá neskutečné zorné pole toho, co všecko nám ještě uniká a uniklo, jen to sesouvislit. No a v tom já vidím obrovský paradox, ke kterému jsem čtením toho článku dospěl, čím víc okolností a důkazů a jevů poznáme, tím víc poznáváme, jak jsme od POZNÁNÍ daleko. Tohle vyřešil už dávno před námi věhlasný Sokrates. Věděl, že nic nevěděl dřív, než se z placaté Země stala kulička. A to je ta jediná správná teorie. Ale od poznávání by nás odradit neměla. Akorát ne každý je ochotný se s tím smířit.
Tohle všecko je harmonie. K té vedou jen dvě cesty. Buď se naučíš vnímat to, co cítíš jako harmonii, nebo to prostě harmonie je. Kdyby nebyla, šlo by o chybu v teorii a je ji potřeba upravit další novou teorií, která tu současnou harmonii pro naše současné uši doladí. Proto je vesmír harmonický ve všech 26 dimenzích a my se jen učíme, jak to napsat do not.
Žádné komentáře:
Okomentovat