Žebrácká opera

Taky jsem si v souvislosti s Václavem Havlem vybavil, jak jsem pro něho za hlubokýho totáče 
v dobách samzdatu jednou dělal obálku na knihu Žebrácká opera. Marně jsem dumal, jak tu knížku udělat, aby to nebyl Brecht a aby to bylo vtipný 
a vůbec, aby to prostě byla hezká obálka. Byla zrovna zima, sněžilo, vzal jsem si běžky a šel se proběhnout z Klánovic do Úval po stopách Veverčáka a Kopčema z Lovců mamutů. 
U jednoho domečku, kterej patřil asi československejm státním drahám, nebo nějaká hájenka? To už nevím. Na tom bílým sněhu se najednou vyloupl před mejma zamlženejma brejlema starej kočár. Stylovej, jen spřežení koní chybělo. Plachty potrhané, vypadal ten vůz hodně žebrácky a to už jsem věděl jak obálku udělám, tak jsem si doběhl domů pro foťák a vyfotil si ho. A pak už to bylo jednoduchý. Nebylo to veselý, nebylo to vtipný, nebylo to brechtovský, bylo to ponurý.
Tenkrát žádnej fotošop neexistoval, takže sazba klasická ruční, lepidlo a nůžky, fotku na lesklej papír, ale neleštit, vypnout na prkno, vyretušovat, nakreslit tence rozměr obálky, do ní opatrně vlípnout písmenko po písmenku z takzvanýho propisotu. Prodával se v papírnictví, ale ne dycky byl k dostání a nebo v prodejnách s propagačníma materiálama, mapy, vlajky, srpy a kladiva. Propisot stál 14:50 Kčs. Mohli jste si vybírat různé velikosti od 5 bodů do asi 36. Možná i víc, ale spíš ne. Některý písmenka byly víckrát některý míňkrát. Docela vopruz to byl. Kerning si člověk dělal citem a nesměl moc tlačit tužkou, aby to nebylo vidět v té fotce. A pak vyhladit přes voskovej papír, dočistit, Vzít znovu foťák, přefotit, vyvolat film, vyprat, usušit a pak honem do komory, udělat na tzv. Dokument. To byl velmi oblíbenej fotopapír. A taky bejval málo k dostání, skoro jako hajzlpapíry. Měl krásnou, mírně ořezanou škálu od bílé po černou. Sám od sebe nebyl úplně bílej a byl takovej divně pololesklej a ne úplně hladkej. Ale hlavně byl tenkej.
Té hotové fotky se udělalo přesně 13 kusů a dva navíc, kdyby se to posralo. Fotky ještě mokré, ale hodně vyválené válečkem se zabalily do novin a odvezly k někomu dalšímu, kdo z nich vyráběl obálky. strojopisy už byly hotové a nachystané, byla to nádherná amatérština, od 9. kopie se knížka četla skoro jako sudoku, museli jste si domejšlet správný písmenka, čitelnost mizerná, ale i tak to bylo krásný čtení, okořeněné zakázaným ovocem. Zkurvená doba. Ta tenkrát. Tahle je fajn. (Já vím, spoustu čtenářů tím naštvu, ale mně se tahle doba líbí.)

Zrušme konečně to blbé Ministerstvo kultury

Kdysi, z moderních dějin ČR, nedávno, když ministroval kultuře Pavel Tigrid, pronesl slavnou myšlénku, zrušit Ministerstvo kultury. Spoustu lidí to pobouřilo a nasralo, ale z pohledu zpět mi dochází, že to byla myšlenka nejen revoluční, ale hlavně geniální. Jedním z ministrů byl přece Jandák, to už za zrušení stojí samo od sebe. A teď zase topnuladevítkář Besser se svými nekulturními aktivitami a kecy kolem. Neváhejme ani chvilku, naše kultura si prostě další ministry nezaslouží a nějak si poradíme i bez nich. Jsem o tom přesvědčený. Praktickým důkazem nepotřebnosti daného úřadu je i doba komančismu. Taky to tu stálo úplně za hovno, cenzura, zákazy a křivení… Přesto se tu tvořilo a akce podnikaly o 106. Navzdory předpisům a nekulturním ministrům. Jsem pro okamžitou realizaci Tigridovy myšlenky - zrušení MK.

Co blbneš Magore...

Zase mě osud předběhl. Před pár lety jsme si s Magorem Jirousem vzájemně v tramvaji č. 25 okukovali své zimní bundy. Jemu se líbila má příšerná modrožlutá goretexová lyžařská bunda z lyžařského střediska v Hinterglemmu. Říkal mi, že by ji chtěl. Navrhl jsem, že si je jednou vyměníme. Takže tohle se nám už taky nepodaří. Ach jo. A to jsem ji už tolikrát chtěl vyhodit, jenže to nešlo, přece jsme si je chtěli vyměnit. Teď už nemám jedinej důvod tu blbou bundu doma skladovat. Přestanu být horderem a vyhodím ji do popelnice. Je mi k ničemu.

Kutil oznamuje

Pořezané prsty srostly. Rychle i celkem vkusně, určitě líp a rychleji, než pomocí doktorskýho šití. Celé se to obešlo bez lékařské pomoci (ušetřil zadluženému zdravotnictví nějaké korunky), zatajím-li malé profesní přiblížení kutilovy sestry Dany, která je rehlabilitační pracovnicí a tak obvazový materiál i další bílé věci z ordinací trošku zná a pomáhala s první krvavou pomocí. A zatajím-li kutilovu školu v oboru lékařská elektronika (to ho neopravňuje léčit ani kibicovat) a taky to, že je z lékařské rodiny. Doslova prošpikované doktorama ze všech světových stran. Možná i to vedlo kutila k rozhodnutí poradit si bez bílých plášťů.
A teď ty neviditelné následky. "Odborný" řez nožem částečně zasáhl koneček šlachy posledního článku prsteníčku a připravil půlku bříška o jakýkoliv cit. Druhá půlka je citlivá jen zčásti a druhý prst to má taky trošku necitlivé. Zatím. To všecko se určitě dá zase pomaličku do pořádku. To jsem si jistý. Dokonce už kutil poslední prsteníčkový článek může trochu ohýbat, ale musí se soustředit.
Kutil má jediný problém. Zatím. Necitlivé bříško jednoho prstu způsobuje, že nepozná, kdy se dotkne nějakého předmětu. Rozlil na chalupě misku s polívkou a vůbec to necítil. V hospodě se při čteni knížky natáhl po sklenici piva a srazil ji na zem, rozlil a roztřískal, protože to vůbec necítil.
Z toho plyne poučení. Kutil musí zatím při používání pravé ruky používat i oči. Pak to je úplně v pořádku. Sice nic necítí, ale vidí, kdy se dotknul.
Kutil prostě zatím není žádným Pánem Prstenů
Konec hlášení.

Kutilský syndrom

Největším nebezpečím pro kutily je příliš vysoké mínění o svých schopnostech. Kutil někdy zapomíná na to, že jde jen a jen o kutilství, nikoliv o seriózní povolání broušené letitou praxí a každodenním užíváním. Vždyť už to slovo kutilství je takové roztomile směšné a nezásadní, ba přímo pitomé, nezní třeba jako zámečník nebo kovář. Kutil. Den před mým krvavým prozřením, volala kamarádka Zdena, že se nemůže dostat do plechové skříňky na zahrádce, že se poškodil zámek a že to je všecko hrůza, že už i plakala. Dana začala pobíhat po bytě a hledala pilku na železo se slovy, že ji stejně nenajde, protože její Honza v tom má bordel a odjel na měsíc na moře. Ozval jsem se z hloubi bytu. Zcela jistě byla z hlasu cítit jistá nadřazenost toho, kdo umí a je šikovnej - KUTIL. A že jdu Zdeně pomoct. Vzal jsem si tedy univerzální blicky (po brněnsku) neboli sikovky, šroubovák a malé kleště. Dana mě nutí, vzít si kladivo a radí, co s ním, že do zámku mám bouchnout a urazit ho. Kladivo je jen kladívko, ale nerad se bráním zbytečnostem, tak ještě přibírám to kladívečko a jdu na zahrádku. Tam mi Zdena ukazuje skříňku a chce mi ukázat, jak strká klíč do zámku a jak to nejde. Nechci, aby to ukazovala, chci jen, aby mi ten klíč dala, ale Zdena moc chce ukázat rozčílenými prsty, jak to nejde, cítím její neklid a třes. Podaří se mi jí v tom zabránit, prohlídnu klíč, je natržený, kleštičkami ho celý srovnám. Přetržení spojím k sobě - KUTIL - a opatrně zasunu klíč do zámku, pomaličku otáčím, zámeček cvakne, je odemknuto. Zdena čumí a říká: "Duši, jaks to dokázal?" "Jak, normálně jsem to odemknul a kup si nějakej lepší zámek, poznáš to podle klíče." A šel jsem vítězně domů a doma se patřičně camral, jakej vysokoktanovej kutil to jsem. Někdy v tomto okamžiku se bůh kutilů musel nutně nasrat. Proto jsem si o 24 hodin později uřízl málem dva prsty a určitě i ostudu. Dobře mi tak.

KONTRABAS ZA PADESÁT...

Tuhle basu jsem si koupil asi v roce 1979 za 50 Kčs od tlustýho cikána v bazaru v Brně. Kontrabas dodnes žije, má ho v pokoji bratranec Martin a moc mu to v rohu sluší. Nikdo na něho už nehraje, ale je pěknej. Ten kontrabas. Největší problém tenkrát byl, převézt tu basu z Brna do Prahy. No jo, za komančů byl problém všecko. Bydlel jsem už v Praze a do rodného Brna jsem jel služebně. Do firmy Sigma pumpa. Nějakej výzkumnej úkol to byl. Přijel jsem dost brzo a čas do schůzky ve firmě jsem vyplnil návštěvou oblíbeného bazaru. Stotřicetikilovek sympatickej cikán při dotazu na cenu toho krásnýho kontrabasu marně zkoušel vydumat, co je na samolepce napsané. Podle mýho tam bylo něco jako 1500 Kčs, ale kulička to vyřešil šalamounsky, řekl, že to je pajcka (padesátikoruna). Zaplatil jsem, vyšel z bazaru a teprve tam jsem se z toho očarování vzpamatoval. Stál jsem uprostřed Brna, v rukou obrovskej kontrabas se strunama ze střev a prostřeleným lubem. Asi při nějaké divoké zábavě mý base někdo ublížil. A za hodinu jsem měl být v té továrně. Nastoupil jsem do trolejbusu, zaplatil za sebe i nadměrný předmět a jel do Slatiny. Vrátnýho v továrně jsem se šel opatrně zeptat, jestli by mi na chvíli nepohlídal housle. On že jo, tak jsem tu basu vevlekl dovnitř a on, že to jsou teda jako hodně velký housle, a já že jo, že furt jen žerou. Jednání proběhlo v pohodě a pak zase s basou zpátky do města. Basu jsem nakonec na dva roky schoval u své sestry a pak mi ji někdo z televize přivezl autem. Dlouho mi basa dělala puchýře a krásnou kulisu v obýváku. Pak jsem ji dal Martinovi. Před pár dny jsem se stavil u Martina a basa, nyní už v důchodu, si spokojeně medí u něho v pokoji v koutě.

DEPKA

Už toho umím a vím tolik, že můžu konečně propadnout depresi z toho, kolik toho ještě nevím a neumím, a co všecko v životě už nestihnu. Ale deprese by mě připravila o drahocenný čas, tak na ni seru. Měl jsem raději zůstat úplně blbej. Ale úplně.

šířka x výška

Napadlo vás někdy odkud vzniklo pravidlo, že mezi slušnejma lidma se uvádí u rozměrů nejprve šířka a pak výška? Překvapuje mě, že mezi umělci tohle pravidlo neplatí a nepodařilo se mi odhalit proč. Kdyby to bylo z revolty, aby ukázali světu svou odlišnost, museli by to nějak pojistit, protože tuhle pravidlo porušuje i kdejaký ignorant. Nedodržování tohoto pravidla je trapné hlavně v časopisech, když mám pro někoho udělat inzerát, potřebuju správný rozměr. Někteří zaměstnanci redakce jsou asi umělci a taky to zadají, jak to vyjde. Pak mě ještě sprdnou, že jsem nedodržel zadání. Ti, kdož pravidlo nedodržují, pak musí dodávat ke svému vzpurnému rozměru i další informaci, že to první čísýlko je samozřejmě výška. Všiml jsem si, že prvně výšku zadávají i prestižní světové aukční síně. Ale protože jde o umění, nedodržujou ani svoje pravidlo odlišnosti a sem tam jim to vyjde správně, čili špatně. Kromě umělců a aukčních síní tohle pravidlo nezvládají ani nakladatelé knih. Přestože prý jde o malichernou hovadinu, vzniká spousta nedorozumění. Kupodivu i umělci a nakladatelé jiná pravidla bez držkování dodržují. Třeba že autem jezdí vpravo tam, kde se vpravo jezdí a vlevo, kde se jezdí vlevo.

Přemýšlím, jak by se dalo toto jednoduché pravidlo sjednotit a nic schůdného mě nenapadá. Každej by to hned bral jako omezování tvůrčí svobody. Dobrá, tak se pojďme dohodnout a dělejme všecko do přísně čtvercového formátu, jako slavný fotoaparát Hasselblad. A je to.

Kdyby tohle jednoduché pravidlo nedodržovali třeba stavaři, mohli bychom do dveří po kolenou, zato však s rozpaženejma pažema...

p.s. a víte proč je to zrovna šířka krát výška a ne podle umělců? Přišla na to moje chytrá žena, je to z matematiky: vodorovná osa je (téměř) odjakživa X a svislá osa je Y.
To je přece jasné. Nebo ne?