Zdeněk Urbánek

S tím vláčkem to bylo tak. Když mi umřel Zdeněk Urbánek, tak se mi vybavily všecky jeho knihy i okamžiky s ním spojené a nejvíc tam uvízla jedna z nejhezčích rozhlasových her, jaké znám (ale já jich zas tolik neznám) Uta z Namburgu. A protože jsem se rozhodl poslat ji kamarádce, se kterou jsme si o Urbánkovi povídali, musel jsem ji vyhledat v archívu (tu hru). Mám sice ne-pořádek, ale ve věcech systém, takže najít Utu bylo dílem dvou minut. Byla ještě ze dvou kusů, jak byla zachráněná z hlubokého totáče na devadesátiminutové kazetě. Abych to mohl poslat najednou, tak jsem je spojil v jednu mp3. A když už jsem se toho dotknul, musel jsem si ji nahrát do mptrojkovátka a hned druhej den jsem si ji napral do hlavy. Je to snivě nádherná hra plná obrazů a citů. Tříska tam taky hraje a další slavní čeští herci. V rozhlase se prý hrála jen jednou jedinkrát za celou tu dobu co byla napsaná a pak jednou po roce 1989, ale to si nejsem úplně jistej, spíš se o tom jen kecalo a nic se nestalo. A jak chodím do práce pěšky, tak se mi propojily zas oba světy, ten Utí Urbánkův s tím mým a já jsem šel jak omámenej přes most komunisty Švermy na Letnou. Mám nová sluchátka od firmy KOSS, která sluchátka umí dělat velmi dobře. A tahle sluchátka jsou taková frajeřinka, že to má z měkoučké silikonové gumy takové nástavce, které pomačkáš, sroluješ, třeba jako šušeň z nosa, ono se to na chvilku slepí, ty si to strčíš do ucha a ono se to tam zas rozvine, takže poslech je krásně čistý a nerušený pouličním ruchem. Děj plynul a v hlavě se ještě zároveň s tím proháněl vláček s mým světem nesdělitelným. Najednou se ve hře z těch herních ruchů jasně vyloupnul zvuk staré parní lokomotivy. Patřilo to tam, hra se částečně odehrává někdy mezi dvěma světovejma válkama a částečně v dávné minulosti. Maličko jsem zbystřil, protože zrovna můj hlavní vláček si říkal o pozornost a já jsem si říkal, jak se to krásně propojuje, jak do sebe zvuk s pocitem proskočily. Samozřejmě s realitou jsem si to nespojoval ani náhodou, naše vlaky jsou pantogenní a pára překonaná, samá pendolína. Jen tak skoro bez zájmu jsem se kouknul přes most napravo na daleký další most přes Vltavu. Skoro v nedohlednu. Bylo ráno a opar. A tam jsem viděl párovej kouř z parní lokomotivy. Napadlo mě, že mně hrabe, ale pobavilo mě to. Oči se nedaly a v té dálce jasně poznaly vláček na páru a čtyři zelené vagónky, jak jedou po mostě zleva doprava. Uprostřed toho mostu je slepé místo svykryté stromy a tam ten vysněný vláček mířil. Ruka tasí z ledvinky foťák, zapíná zapínátko, říkám si, jak mu to kurva dlouho tentokrát trvá, než je připravenej. Cvak. Nateleobjektivováno na maximum, ale přesto to nestačí, čas nevhodně dlouhej, VR nepomohlo, kvalita mizerná. Jedinej snímek a dost, vlak zmizel.

Stojím tam jak brčko od dětského pitíčka přemejšlím, co teda byla a co nebyla pravda, kde všude se mi rozlezla fikce a sny vstoje. Kouknu na foťákovej monitorek. Vlak tam je. Ale znám se a můžu si to vymejšlet i na tom monitoru. Ve snech to tak bývá, že realita se snem se špatně roztrhávají. Zvuk je podobný suchýmu zipu a člověka to ruší ve snění.
To zas byla náhoda, pomyslel jsem si, a šel dál. Pak mi došlo, že je docela možné, že ten zvuk nebyl vůbec v té hře od Zdeňka Urbánka, že se to tam propasírovalo zvenčí, ale vzdálenost by tomu teda neodpovídala. Možná to má na svědomí hladina Vltavy. Proč ne, třeba to prolítlo přímo do mýho ucha, prodřelo se to Kossama a já jsem z té prkotiny hned ukecaně a protáhle udělal příběh. Příběh o nečekaném zahoukání vlaku. No a co? Stejně se už Dymbula dlouho neozval.
Na mou omluvu snad jen to, že se mi to stalo, když mi umřel milý vzácný člověk. Co na tom, že mu bylo 90.