Zlaté pošty


V listopadu jsme s  Olinou koupili dětičkám do Austrálie tři plyšový zvířátka. Našel jsem vhodnou krabičku, nacpal do ní potvůrky, zabalil do igelitu a přelepil, krabičku taky, pořádně obalil a adresu (včetně zpáteční) napsal lihovou fixkou. Pak jsem si zaběhl na místní poštu a krkounsky to poslal za 240 korun normálně, to znamená nepojištěně. Od Oliny jsem za to dostal sprduňk, ale jen takovej klasickej učitelskej,  ze kterýho si nemusím nic dělat. To důkladné zabalení do igelitu je na místě, protože australští poštáci přivezou balíček až na adresu, ale když se nevejde do schránky, položí ho na schránku a jedou o dům dál. Jednou se takto balíček povaloval na schránce u silnice asi týden, než se Helča s rodinkou vrátila z jakéhosi výletu. Balík byl promočený a téměř zničený. Ale nikdo ho neukradl.
Počítali jsme, že by to mohli do vánoc dostat a pod stromeček by si rozbalil každej svýho plyšáka od báby a dědka. Jenže tenhle balíček nedorazil. Vánoce v čudu a bez plyšáků, nic hrozného se nestalo, Olina mi znovu připomněla, že jsem to měl nechat pojistit. Byla na koni. Tak už se i v té Austrálii krade. Minule knížky nikdo neukradl, já se nedivím, byly v češtině, tak je nechali nezodpovědní zloději zmoknout. A plyšáčci jsou internacionální. 
Včera mi dorazil balíček. Ano, byl to ten ztracený z Austrálie. Bylo na něm hezké australské razítko "Zpátky k odesílateli" a rukou připsáno, též anglicky, číslo nenalezeno. Tak se nám po sedmi měsících zvířátka zase vrátila, Procestovala hodně přes 30 tisíc kilometrů, obal je naprosto neporušený - dobrá práce - (ta moje), ale ta moje mě za to nepochválí, naopak chce, abych zaběhl na poštu, aby to na svý náklady pošťáci doručili znova. To mi přišlo srandovní, když tam za tři týdny letíme. A kromě toho, Česká pošta to ze země vyexpedovala správně. Takže klobouk dolů před poctivostí a snahou všech zúčastněných pošt, doručit balíček. 
Skoro stejně dojemný příběh, jako, když anglická pošta doručí zamilovaný dopisy adresátovi po 150 letech.

Dagmar Hochová

To je furt něco poslední dobou. Další mi milý člověk odešel lovit jinam. Paní Dášu Hochovou jsem měl moc rád. Potkali jsme se společně jen párkrát. Dokonce jsme si slíbili vzájemně vyměnit fotku. Ona vyfotila omylem mě, já ji a dohodli se, že si ty fotky jednou vyměníme. Stejně jako si děcka vyměňovala kartičky hokejistů nebo céčka. Pokaždé, když jsme pak na sebe někde narazili, pozdravili se, a sdělili si, že zatím fotku na výměnu nemáme. To bylo ještě za totáče. Pak jsme se potkali ještě i za svobodna a sdělili si totéž, že fotku ještě nemáme. Oba jsme nejspíš věděli, že se nám je nikdy nepodaří směnit. Snažil jsem se to jednou zlehčit, že ta moje fotka je stejně určitě úplně blbá. A ona mi se smíchem řekla: "Takže pravdivá?" A já hned, že ne, že jen ten záběr, jen ta fotka samotná a ona to zakončila slovy, že ani ta její určitě nebude nic moc. Tak nějak mezi řádky jsme si sdělili, že je to asi kravina si něco vyměňovat. Už je to jistota. Nic si nevyměníme.
Jo a ten inkriminovanej negativ nějak v tom svým bordelu nemůžu najít (příliš intenzivně jsem ho nehledal). Ale to neva, stejně jí ji už dát nemůžu.

Výzkumná zpráva č. 007/01

V jedné české písni se zpívá "...sojka neuletí..." Včerejším výzkumem přímo v terénu jsem dospěl k závěru, že jde opravdu, ale opravdu o zlá falešná slůvka (jak by trefně podotkl pan prezident Klaus). Uletěla.

Králíček a smrt

Když jsme byli malí, dostávali jsme od rodičů na prázdniny každý jednoho králíčka. Na konci, když jsme s nimi byli citově svázaní, se jeden po druhém smutně proměnili v jídlo na smetaně. První šel pod kudlu, jak už to tak v pohádkách chodí, ten nejtučnější. A tak jsme se celé prázdniny všichni tři snažili ty naše miláčky umořit hlady, jen aby ten náš nezahynul první. Kam dali rodiče rozum? 

Žebrácká opera II.

Jen pro pořádek, kamarádka tu ztracenou zatracenou žebráckou operu sice nenašla, ale našla na netu fotku té obálky, takže ji sem prdnu, abych se k ní mohl kdykoliv vrátit. I když nevím proč bych se měl vracet. A taky našla ještě jednu obálku Prima sezóna od Škvoreckýho. Napadá mě, že jako kdyby to samizdatění bylo nějak časovou šňůrkou propojený s autorama, kteří byli v samizdatu vydaní a umřením. Jenže! Žádný spekulace. Všichni přece umřeme. Někdo teď někdo později. A to bez ohledu na to, jestli mu někdy vyšla knížka v samizdatu. Steve Jobs taky umřel a nikdy v samizdatu nevyšel. A to mě trochu uklidilo. Jedinou  podmínkou umření je, se narodit. Nikoliv psát pro samizdat. 

.

Žebrácká opera

Taky jsem si v souvislosti s Václavem Havlem vybavil, jak jsem pro něho za hlubokýho totáče 
v dobách samzdatu jednou dělal obálku na knihu Žebrácká opera. Marně jsem dumal, jak tu knížku udělat, aby to nebyl Brecht a aby to bylo vtipný 
a vůbec, aby to prostě byla hezká obálka. Byla zrovna zima, sněžilo, vzal jsem si běžky a šel se proběhnout z Klánovic do Úval po stopách Veverčáka a Kopčema z Lovců mamutů. 
U jednoho domečku, kterej patřil asi československejm státním drahám, nebo nějaká hájenka? To už nevím. Na tom bílým sněhu se najednou vyloupl před mejma zamlženejma brejlema starej kočár. Stylovej, jen spřežení koní chybělo. Plachty potrhané, vypadal ten vůz hodně žebrácky a to už jsem věděl jak obálku udělám, tak jsem si doběhl domů pro foťák a vyfotil si ho. A pak už to bylo jednoduchý. Nebylo to veselý, nebylo to vtipný, nebylo to brechtovský, bylo to ponurý.
Tenkrát žádnej fotošop neexistoval, takže sazba klasická ruční, lepidlo a nůžky, fotku na lesklej papír, ale neleštit, vypnout na prkno, vyretušovat, nakreslit tence rozměr obálky, do ní opatrně vlípnout písmenko po písmenku z takzvanýho propisotu. Prodával se v papírnictví, ale ne dycky byl k dostání a nebo v prodejnách s propagačníma materiálama, mapy, vlajky, srpy a kladiva. Propisot stál 14:50 Kčs. Mohli jste si vybírat různé velikosti od 5 bodů do asi 36. Možná i víc, ale spíš ne. Některý písmenka byly víckrát některý míňkrát. Docela vopruz to byl. Kerning si člověk dělal citem a nesměl moc tlačit tužkou, aby to nebylo vidět v té fotce. A pak vyhladit přes voskovej papír, dočistit, Vzít znovu foťák, přefotit, vyvolat film, vyprat, usušit a pak honem do komory, udělat na tzv. Dokument. To byl velmi oblíbenej fotopapír. A taky bejval málo k dostání, skoro jako hajzlpapíry. Měl krásnou, mírně ořezanou škálu od bílé po černou. Sám od sebe nebyl úplně bílej a byl takovej divně pololesklej a ne úplně hladkej. Ale hlavně byl tenkej.
Té hotové fotky se udělalo přesně 13 kusů a dva navíc, kdyby se to posralo. Fotky ještě mokré, ale hodně vyválené válečkem se zabalily do novin a odvezly k někomu dalšímu, kdo z nich vyráběl obálky. strojopisy už byly hotové a nachystané, byla to nádherná amatérština, od 9. kopie se knížka četla skoro jako sudoku, museli jste si domejšlet správný písmenka, čitelnost mizerná, ale i tak to bylo krásný čtení, okořeněné zakázaným ovocem. Zkurvená doba. Ta tenkrát. Tahle je fajn. (Já vím, spoustu čtenářů tím naštvu, ale mně se tahle doba líbí.)

Zrušme konečně to blbé Ministerstvo kultury

Kdysi, z moderních dějin ČR, nedávno, když ministroval kultuře Pavel Tigrid, pronesl slavnou myšlénku, zrušit Ministerstvo kultury. Spoustu lidí to pobouřilo a nasralo, ale z pohledu zpět mi dochází, že to byla myšlenka nejen revoluční, ale hlavně geniální. Jedním z ministrů byl přece Jandák, to už za zrušení stojí samo od sebe. A teď zase topnuladevítkář Besser se svými nekulturními aktivitami a kecy kolem. Neváhejme ani chvilku, naše kultura si prostě další ministry nezaslouží a nějak si poradíme i bez nich. Jsem o tom přesvědčený. Praktickým důkazem nepotřebnosti daného úřadu je i doba komančismu. Taky to tu stálo úplně za hovno, cenzura, zákazy a křivení… Přesto se tu tvořilo a akce podnikaly o 106. Navzdory předpisům a nekulturním ministrům. Jsem pro okamžitou realizaci Tigridovy myšlenky - zrušení MK.