V listopadu jsme s Olinou koupili dětičkám do Austrálie tři plyšový zvířátka. Našel jsem vhodnou krabičku, nacpal do ní potvůrky, zabalil do igelitu a přelepil, krabičku taky, pořádně obalil a adresu (včetně zpáteční) napsal lihovou fixkou. Pak jsem si zaběhl na místní poštu a krkounsky to poslal za 240 korun normálně, to znamená nepojištěně. Od Oliny jsem za to dostal sprduňk, ale jen takovej klasickej učitelskej, ze kterýho si nemusím nic dělat. To důkladné zabalení do igelitu je na místě, protože australští poštáci přivezou balíček až na adresu, ale když se nevejde do schránky, položí ho na schránku a jedou o dům dál. Jednou se takto balíček povaloval na schránce u silnice asi týden, než se Helča s rodinkou vrátila z jakéhosi výletu. Balík byl promočený a téměř zničený. Ale nikdo ho neukradl.
Počítali jsme, že by to mohli do vánoc dostat a pod stromeček by si rozbalil každej svýho plyšáka od báby a dědka. Jenže tenhle balíček nedorazil. Vánoce v čudu a bez plyšáků, nic hrozného se nestalo, Olina mi znovu připomněla, že jsem to měl nechat pojistit. Byla na koni. Tak už se i v té Austrálii krade. Minule knížky nikdo neukradl, já se nedivím, byly v češtině, tak je nechali nezodpovědní zloději zmoknout. A plyšáčci jsou internacionální.
Včera mi dorazil balíček. Ano, byl to ten ztracený z Austrálie. Bylo na něm hezké australské razítko "Zpátky k odesílateli" a rukou připsáno, též anglicky, číslo nenalezeno. Tak se nám po sedmi měsících zvířátka zase vrátila, Procestovala hodně přes 30 tisíc kilometrů, obal je naprosto neporušený - dobrá práce - (ta moje), ale ta moje mě za to nepochválí, naopak chce, abych zaběhl na poštu, aby to na svý náklady pošťáci doručili znova. To mi přišlo srandovní, když tam za tři týdny letíme. A kromě toho, Česká pošta to ze země vyexpedovala správně. Takže klobouk dolů před poctivostí a snahou všech zúčastněných pošt, doručit balíček.
Skoro stejně dojemný příběh, jako, když anglická pošta doručí zamilovaný dopisy adresátovi po 150 letech.
