Pan prezident Klaus se už k tomu vyjádřil, a já furt nic. Umřel mi Antonioni a já jsem nic neprozradil ke svému vztahu k němu. Pan prezident už řekl vše. Dokonce i to, že nosil stejnou košili, jako hlavní hrdinové Antonioniho filmů. Já jsem na tom nebyl zdaleka tak zle, ale přesto považuju Zvětšeninu za jeden z nejlepších filmů. Ono je totiž těžké říct o nějakým filmu nebo knížce, fotce, obrazu, že je nejlepší, protože nejlepších je moc. Fronta nejlepších se vine v zatáčkách, jak za komančů fronta na knížky ve čtvrtek, jak fronta na maso v hlavním městě komoušskýho Azerbájdžánu.
Zvětšenina se mi stala kultovní především proto, že to bylo o fotografovi a taky proto, že tam o nic nešlo, jen atmoška a náznaky a impulzivní chování modrookého Davida Hemmingse a Rolls Royce a samozřejmě Nikon a Hasselblad. Do filmu jsem byl zamilovanej tak, že jsem na něj šel možná třikrát po sobě a ani mi nevadilo, že nějaký komunistický úzkoprsec z toho nechal vystřihnout skoro celou erotickou scénku s holkama v pastelkových punčocháčích. A pak kdykoliv byl v kině dostupný, šel jsem zas. Po devátém shlédnutí jsem nadlouho přestal. Někdy po roce 1989, když už pár let vysílala první, soukromá, česká, dost nudná televize Nova, se omylem stalo, že mezi plytkými sračkami se objevila upoutávka na Zvětšeninu. Vysílací čas nebyl žádný prime time, ale upoutávka mě upoutala. Dramaticky zabarvený hlas naznačoval britský thriller, vraždu a ztracenou mrtvolu. Nováčtí diváčci se roztřeseně těšili na horor až do pozdních nočních hodin. To muselo být zklamání, když se během 111 minut nestalo vůbec nic. Joint a jazz, vrtule od letadla, pantomimický tenis, oleželá tráva a ulomenej krk od kytary Elvina Lee, nejrychlejšího kytaristy té doby.
Zvětšenina je zcela neakční film při sledování. To napětí přijde až pak, pár dní po, když na to musíte neustále myslet. Myslím, že s tímto filmem ředitel Železný ulítl. Ale i tak mu děkuji.
Co mě fascinuje na tomto filmu dodnes:
Zlatá zkurvená šedesátá. Léta.
Zvětšenina se mi stala kultovní především proto, že to bylo o fotografovi a taky proto, že tam o nic nešlo, jen atmoška a náznaky a impulzivní chování modrookého Davida Hemmingse a Rolls Royce a samozřejmě Nikon a Hasselblad. Do filmu jsem byl zamilovanej tak, že jsem na něj šel možná třikrát po sobě a ani mi nevadilo, že nějaký komunistický úzkoprsec z toho nechal vystřihnout skoro celou erotickou scénku s holkama v pastelkových punčocháčích. A pak kdykoliv byl v kině dostupný, šel jsem zas. Po devátém shlédnutí jsem nadlouho přestal. Někdy po roce 1989, když už pár let vysílala první, soukromá, česká, dost nudná televize Nova, se omylem stalo, že mezi plytkými sračkami se objevila upoutávka na Zvětšeninu. Vysílací čas nebyl žádný prime time, ale upoutávka mě upoutala. Dramaticky zabarvený hlas naznačoval britský thriller, vraždu a ztracenou mrtvolu. Nováčtí diváčci se roztřeseně těšili na horor až do pozdních nočních hodin. To muselo být zklamání, když se během 111 minut nestalo vůbec nic. Joint a jazz, vrtule od letadla, pantomimický tenis, oleželá tráva a ulomenej krk od kytary Elvina Lee, nejrychlejšího kytaristy té doby.
Zvětšenina je zcela neakční film při sledování. To napětí přijde až pak, pár dní po, když na to musíte neustále myslet. Myslím, že s tímto filmem ředitel Železný ulítl. Ale i tak mu děkuji.
Co mě fascinuje na tomto filmu dodnes:
- Zvuk závěrky je zvuk nikoňácké závěrky.
- Fotograf po každém scvaknutí přetáčí páčkou film.
- Fotky předváděné v hospodě nakladateli jsou většinou identické s místem, odkud byly focené. I ohnisko nejspíš souhlasí.
- A jsou černobílé a vynikající.
Zlatá zkurvená šedesátá. Léta.
