Detektivky a já

V mládí jsem si přečetl Chandleral Francise i Agátu a Doyla. Ve stáří na mě lákavě mlaská armáda severských detektivkářů, kteří jsou především velkovýrobna zohavených mrtvol. Je to čtivé, přiznávám, ale nějak, jak to jen říct a nenasrat, na ně nemám čas, , dokonce ani chuť. Brání mi v tom, jazykem Rudého práva různí ti Hrabalové, Vaculíkové, Divišové, Blatní, Weinerové nebo Ivan Wernisch. Přestože je těch severních detektivek i Rowlingové v převleku metráky, přes tuhle bariéru se moc nepropasírujou. Nanejvýš si je rád poslechnu hlasem Iveta ve svým chytrým telefonu, když jdu běhat. 

A teď si jdu číst Vratislava Effenbergera…

p. s. A ze všech těch severskejch se mi nejvíc líbil Netopýr, protože to bylo z míst v Austrálii, ke jsem byl. Třeba Nimbin. 

Proč se to jmenuje každodenní žvásty,

když sem tak málo píšu. Dokonce to vypadá, že píšu, jen když mi umře oblíbený umělec. Zkusím to napravit. Ale znáte to...

Rudolf Dašek

Ach jo, 1.2.2013 umřel Rudolf Dašek. Vzpomněl jsem si, jak někdy asi tak v roce 1974 koncertoval v Brně v Semilasu Tandem Stivín-Dašek a jak šli po koncertě s náma za Klementama na mejdan, kde se oba stali čestnými členy našeho "Klubu brněnských hovadistů". Ani smrt mu tohle členství neveme. Rudolf byl neuvěřitelně mlčenlivý člověk, ale tenkrát večer řekl víc než dvě věty. Tři.

Amnestie

Proč je poslední amnestie podvodníků dobrá? Pan prezident udělal pro prostý lid velkolepé a hlavně užitečné gesto, že amnestoval pěknou řádku podvodníků.
To že si k tomu vybral zrovna výročí vzniku České republiky je správné, protože tenhle svátek nesvátek nikdo, snad kromě pana prezidenta, nebere nijak radostně a slavnostně. Spíš si vznik samostatné České republiky spojují lidé se zánikem Československa. A pan prezident v tomhle zániku zcela jistě hrál jednu z nejhlavnějších rolí.
Ale abych neodbíhal od tématu, proč je tahle amnestie dobrá pro prostý lid? No protože mají k dispozici ryzí důvod  k nasranosti. Podvodníci světového kalibru se dostanou na svobodu, jejich trestní rejstřík bude vymazanej a oni mohou hned zase někde a někomu škodit. Nejlíp se škodí státu, je pitomej a neumí se bránit, ač má v rukou soudy, policii a všecky další páky. Dojit stát se v týhle zemičce vyplatí. A když to nevyje, tak ona se nějaká ta amnestie najde.
A protože jsme země s největším počtem fňukalů na metr čtvereční, bylo to od pana prezidenta obětavé a velkorysé gesto, že nakrmil národ nespokojeností konkrétního tvaru. Kdyby, nedejbože, ty šejdíře na svobodu nepropustil, museli bychom si k fňukání najít nějakej jinej důvod. Ne, že by to bylo příliš složité, témat k nasrání tu politici nabízí nepřeberné množství. A já se děsím, že jednou nastane, třeba jen na pár minut, doba, kdy nebude kvůli čemu fňukat a v tom okamžiku nastane v naší společnosti peklo, na které se netěšme. Bude to dost šílené.
A ještě něco navíc. Poslední amnestie v sobě skrývá ještě jeden velký dar. Můžeme si plnými doušky užívat atributů svobodné demokratické společnosti, ač na to rádi zapomínáme pro samé kňučení a brblání. Můžeme panu prezidentovi spílat, psát pitomé články, na ulicích a v tramvajích vztekle a nahlas vrčet, co to je za bordel. A to je k nezaplacení. Užívat si té svobody projevu plnými doušky. Berme Klausovo amnestický gesto jako velkorysý dar nasrané společnosti.
Zároveň tímto činem jasně dokázal, že není žádným populistou, protože nakrknul skoro všechny. Kromě Jekylla a Hydea, promiňte, Jakla a Hájka.

Malé zamyšlení nad Sókratem

Byl prý škaredý a všecky ve svém okolí sral. Nezůstal po něm žádný spis, žádná kniha (na rozdíl od našeho pana prezidenta), žádná jednoznačně prokazatelná myšlenka. Přesto se o něm často hovoří a připisují se mu různá moudra. Byl prý dobrej gymnasta, uměl slušně gramatiku a byl vzdělaný v hudbě. Táta sochař, máma porodní asistentka (dá-li se to tak říct z dnešního pohledu). Vzal si ženu Xantipu (nebo ona jeho?), jejíž jméno se stalo synonymem protivných manželek.
Přestože prokázal velkou statečnost v Peloponéských válkách, stejně se dostal do rozporu se “zákonem” Na soud se Sókrates nijak nepřipravoval (jak to můžeme vědět, že jo) a hájil se sám, nechtěl použít žádného “chytrého” advokáta. Soud dopadl blbě, byl odsouzenej k trestu smrti bolehlavem.
Sókrates je postava historicky podezřelá a mezi filozofy se často objevuje názor, že ani neexistoval, že si ho vymyslel Platón, aby jeho fiktivními ústy mohl šířit svoje vlastní moudra. Mezi šiřitele této myšlenky patřil i můj oblíbený Jan Patočka.  Jestli Sókrates byl, či nebyl, je mi celkem jedno, jeho myšlenky jsou mi milé. Například byl přesvědčen, že většina lidí, hlavně u moci, jsou blbci.
Jeden z jeho údajných výroků zní: "Demokratické zřízení doplatí na to, že bude chtít vyhovět všem. Chudí budou chtít část majetku bohatých a demokracie jim to dá. Mladí budou chtít práva starých, ženy budou chtít práva mužů, a cizinci budou chtít práva občanů a demokracie jim to dá. Zločinci budou chtít obsadit veřejné funkce a demokracie jim to umožní. A až zločinci demokracii nakonec ovládnou, protože zločinci od přírody tíhnou po pozicích moci, vznikne tyranie horší, než dovede nejhorší monarchie anebo oligarchie." Zní to moudře a pod tohle bych se, ač taky úplně blbej, kdykoliv podepsal, ale bohužel jsem tuhle úvahu našel i na stránkách jakejchsi komoušů, kteří se jí ohánějí. Patrně tím chtějí dát najevo, že všecko stojí za hovno proto, že nejsou u moci oni. Kdyby byli, všichni bychom mohli úpět štěstím. Konečně, jsme v tom dost kovaní a víme, co dokážou. Komouši.

K ilustraci byl použit pranepatrně poupravený obraz Jacquese-Louise Davida The death od Socrates z roku 1787. Původní obrázek zde:

http://www.metmuseum.org/Collections/search-the-collections/110000543

p.s.
Promiň můj oblíbený, možná neexistující, Sókrate.

Nevěřící křesťan

Když jsem v Sydney běžel s baťohem do schodů, po kterých se tu trýznívají denně i místní sportovci, několik vteřin jsem o sobě úporně zapřemýšlel. Patrně z nedostatku kyslíku jsem zjistil, že jsem nejspíš nevěřící křesťan. Nebo něco podobnýho pochybnýho. Ale nahoře na posledním schodu mě to zase přešlo.

Zlaté pošty


V listopadu jsme s  Olinou koupili dětičkám do Austrálie tři plyšový zvířátka. Našel jsem vhodnou krabičku, nacpal do ní potvůrky, zabalil do igelitu a přelepil, krabičku taky, pořádně obalil a adresu (včetně zpáteční) napsal lihovou fixkou. Pak jsem si zaběhl na místní poštu a krkounsky to poslal za 240 korun normálně, to znamená nepojištěně. Od Oliny jsem za to dostal sprduňk, ale jen takovej klasickej učitelskej,  ze kterýho si nemusím nic dělat. To důkladné zabalení do igelitu je na místě, protože australští poštáci přivezou balíček až na adresu, ale když se nevejde do schránky, položí ho na schránku a jedou o dům dál. Jednou se takto balíček povaloval na schránce u silnice asi týden, než se Helča s rodinkou vrátila z jakéhosi výletu. Balík byl promočený a téměř zničený. Ale nikdo ho neukradl.
Počítali jsme, že by to mohli do vánoc dostat a pod stromeček by si rozbalil každej svýho plyšáka od báby a dědka. Jenže tenhle balíček nedorazil. Vánoce v čudu a bez plyšáků, nic hrozného se nestalo, Olina mi znovu připomněla, že jsem to měl nechat pojistit. Byla na koni. Tak už se i v té Austrálii krade. Minule knížky nikdo neukradl, já se nedivím, byly v češtině, tak je nechali nezodpovědní zloději zmoknout. A plyšáčci jsou internacionální. 
Včera mi dorazil balíček. Ano, byl to ten ztracený z Austrálie. Bylo na něm hezké australské razítko "Zpátky k odesílateli" a rukou připsáno, též anglicky, číslo nenalezeno. Tak se nám po sedmi měsících zvířátka zase vrátila, Procestovala hodně přes 30 tisíc kilometrů, obal je naprosto neporušený - dobrá práce - (ta moje), ale ta moje mě za to nepochválí, naopak chce, abych zaběhl na poštu, aby to na svý náklady pošťáci doručili znova. To mi přišlo srandovní, když tam za tři týdny letíme. A kromě toho, Česká pošta to ze země vyexpedovala správně. Takže klobouk dolů před poctivostí a snahou všech zúčastněných pošt, doručit balíček. 
Skoro stejně dojemný příběh, jako, když anglická pošta doručí zamilovaný dopisy adresátovi po 150 letech.