Every day's prattle (žvásty pro každý den)

Žebrácká opera II.

2012-02-01T21:53:00.002+01:00

Jen pro pořádek, kamarádka tu ztracenou zatracenou žebráckou operu sice nenašla, ale našla na netu fotku té obálky, takže ji sem prdnu, abych se k ní mohl kdykoliv vrátit. I když nevím proč bych se měl vracet. A taky našla ještě jednu obálku Prima sezóna od Škvoreckýho. Napadá mě, že jako kdyby to samizdatění bylo nějak časovou šňůrkou propojený s autorama, kteří byli v samizdatu vydaní a umřením. Jenže! Žádný spekulace. Všichni přece umřeme. Někdo teď někdo později. A to bez ohledu na to, jestli mu někdy vyšla knížka v samizdatu. Steve Jobs taky umřel a nikdy v samizdatu nevyšel. A to mě trochu uklidilo. Jedinou podmínkou umření je, se narodit. Nikoliv psát pro samizdat.

Žebrácká opera

2011-12-18T23:15:00.005+01:00

Taky jsem si v souvislosti s Václavem Havlem vybavil, jak jsem pro něho za hlubokýho totáče
v dobách samzdatu jednou dělal obálku na knihu Žebrácká opera. Marně jsem dumal, jak tu knížku udělat, aby to nebyl Brecht a aby to bylo vtipný
a vůbec, aby to prostě byla hezká obálka. Byla zrovna zima, sněžilo, vzal jsem si běžky a šel se proběhnout z Klánovic do Úval po stopách Veverčáka a Kopčema z Lovců mamutů.
U jednoho domečku, kterej patřil asi československejm státním drahám, nebo nějaká hájenka? To už nevím. Na tom bílým sněhu se najednou vyloupl před mejma zamlženejma brejlema starej kočár. Stylovej, jen spřežení koní chybělo. Plachty potrhané, vypadal ten vůz hodně žebrácky a to už jsem věděl jak obálku udělám, tak jsem si doběhl domů pro foťák a vyfotil si ho. A pak už to bylo jednoduchý. Nebylo to veselý, nebylo to vtipný, nebylo to brechtovský, bylo to ponurý.
Tenkrát žádnej fotošop neexistoval, takže sazba klasická ruční, lepidlo a nůžky, fotku na lesklej papír, ale neleštit, vypnout na prkno, vyretušovat, nakreslit tence rozměr obálky, do ní opatrně vlípnout písmenko po písmenku z takzvanýho propisotu. Prodával se v papírnictví, ale ne dycky byl k dostání a nebo v prodejnách s propagačníma materiálama, mapy, vlajky, srpy a kladiva. Propisot stál 14:50 Kčs. Mohli jste si vybírat různé velikosti od 5 bodů do asi 36. Možná i víc, ale spíš ne. Některý písmenka byly víckrát některý míňkrát. Docela vopruz to byl. Kerning si člověk dělal citem a nesměl moc tlačit tužkou, aby to nebylo vidět v té fotce. A pak vyhladit přes voskovej papír, dočistit, Vzít znovu foťák, přefotit, vyvolat film, vyprat, usušit a pak honem do komory, udělat na tzv. Dokument. To byl velmi oblíbenej fotopapír. A taky bejval málo k dostání, skoro jako hajzlpapíry. Měl krásnou, mírně ořezanou škálu od bílé po černou. Sám od sebe nebyl úplně bílej a byl takovej divně pololesklej a ne úplně hladkej. Ale hlavně byl tenkej.
Té hotové fotky se udělalo přesně 13 kusů a dva navíc, kdyby se to posralo. Fotky ještě mokré, ale hodně vyválené válečkem se zabalily do novin a odvezly k někomu dalšímu, kdo z nich vyráběl obálky. strojopisy už byly hotové a nachystané, byla to nádherná amatérština, od 9. kopie se knížka četla skoro jako sudoku, museli jste si domejšlet správný písmenka, čitelnost mizerná, ale i tak to bylo krásný čtení, okořeněné zakázaným ovocem. Zkurvená doba. Ta tenkrát. Tahle je fajn. (Já vím, spoustu čtenářů tím naštvu, ale mně se tahle doba líbí.)

Zrušme konečně to blbé Ministerstvo kultury

2011-12-08T10:23:00.002+01:00

Kdysi, z moderních dějin ČR, nedávno, když ministroval kultuře Pavel Tigrid, pronesl slavnou myšlénku, zrušit Ministerstvo kultury. Spoustu lidí to pobouřilo a nasralo, ale z pohledu zpět mi dochází, že to byla myšlenka nejen revoluční, ale hlavně geniální. Jedním z ministrů byl přece Jandák, to už za zrušení stojí samo od sebe. A teď zase topnuladevítkář Besser se svými nekulturními aktivitami a kecy kolem. Neváhejme ani chvilku, naše kultura si prostě další ministry nezaslouží a nějak si poradíme i bez nich. Jsem o tom přesvědčený. Praktickým důkazem nepotřebnosti daného úřadu je i doba komančismu. Taky to tu stálo úplně za hovno, cenzura, zákazy a křivení… Přesto se tu tvořilo a akce podnikaly o 106. Navzdory předpisům a nekulturním ministrům. Jsem pro okamžitou realizaci Tigridovy myšlenky - zrušení MK.

Co blbneš Magore...

2011-11-10T23:33:00.004+01:00

Zase mě osud předběhl. Před pár lety jsme si s Magorem Jirousem vzájemně v tramvaji č. 25 okukovali své zimní bundy. Jemu se líbila má příšerná modrožlutá goretexová lyžařská bunda z lyžařského střediska v Hinterglemmu. Říkal mi, že by ji chtěl. Navrhl jsem, že si je jednou vyměníme. Takže tohle se nám už taky nepodaří. Ach jo. A to jsem ji už tolikrát chtěl vyhodit, jenže to nešlo, přece jsme si je chtěli vyměnit. Teď už nemám jedinej důvod tu blbou bundu doma skladovat. Přestanu být horderem a vyhodím ji do popelnice. Je mi k ničemu.

Kutil oznamuje

2011-06-29T21:02:00.003+01:00

Pořezané prsty srostly. Rychle i celkem vkusně, určitě líp a rychleji, než pomocí doktorskýho šití. Celé se to obešlo bez lékařské pomoci (ušetřil zadluženému zdravotnictví nějaké korunky), zatajím-li malé profesní přiblížení kutilovy sestry Dany, která je rehlabilitační pracovnicí a tak obvazový materiál i další bílé věci z ordinací trošku zná a pomáhala s první krvavou pomocí. A zatajím-li kutilovu školu v oboru lékařská elektronika (to ho neopravňuje léčit ani kibicovat) a taky to, že je z lékařské rodiny. Doslova prošpikované doktorama ze všech světových stran. Možná i to vedlo kutila k rozhodnutí poradit si bez bílých plášťů.
A teď ty neviditelné následky. "Odborný" řez nožem částečně zasáhl koneček šlachy posledního článku prsteníčku a připravil půlku bříška o jakýkoliv cit. Druhá půlka je citlivá jen zčásti a druhý prst to má taky trošku necitlivé. Zatím. To všecko se určitě dá zase pomaličku do pořádku. To jsem si jistý. Dokonce už kutil poslední prsteníčkový článek může trochu ohýbat, ale musí se soustředit.
Kutil má jediný problém. Zatím. Necitlivé bříško jednoho prstu způsobuje, že nepozná, kdy se dotkne nějakého předmětu. Rozlil na chalupě misku s polívkou a vůbec to necítil. V hospodě se při čteni knížky natáhl po sklenici piva a srazil ji na zem, rozlil a roztřískal, protože to vůbec necítil.
Z toho plyne poučení. Kutil musí zatím při používání pravé ruky používat i oči. Pak to je úplně v pořádku. Sice nic necítí, ale vidí, kdy se dotknul.
Kutil prostě zatím není žádným Pánem Prstenů
Konec hlášení.

Kutilský syndrom

2011-05-25T13:48:00.005+01:00

Největším nebezpečím pro kutily je příliš vysoké mínění o svých schopnostech. Kutil někdy zapomíná na to, že jde jen a jen o kutilství, nikoliv o seriózní povolání broušené letitou praxí a každodenním užíváním. Vždyť už to slovo kutilství je takové roztomile směšné a nezásadní, ba přímo pitomé, nezní třeba jako zámečník nebo kovář. Kutil. Den před mým krvavým prozřením, volala kamarádka Zdena, že se nemůže dostat do plechové skříňky na zahrádce, že se poškodil zámek a že to je všecko hrůza, že už i plakala. Dana začala pobíhat po bytě a hledala pilku na železo se slovy, že ji stejně nenajde, protože její Honza v tom má bordel a odjel na měsíc na moře. Ozval jsem se z hloubi bytu. Zcela jistě byla z hlasu cítit jistá nadřazenost toho, kdo umí a je šikovnej - KUTIL. A že jdu Zdeně pomoct. Vzal jsem si tedy univerzální blicky (po brněnsku) neboli sikovky, šroubovák a malé kleště. Dana mě nutí, vzít si kladivo a radí, co s ním, že do zámku mám bouchnout a urazit ho. Kladivo je jen kladívko, ale nerad se bráním zbytečnostem, tak ještě přibírám to kladívečko a jdu na zahrádku. Tam mi Zdena ukazuje skříňku a chce mi ukázat, jak strká klíč do zámku a jak to nejde. Nechci, aby to ukazovala, chci jen, aby mi ten klíč dala, ale Zdena moc chce ukázat rozčílenými prsty, jak to nejde, cítím její neklid a třes. Podaří se mi jí v tom zabránit, prohlídnu klíč, je natržený, kleštičkami ho celý srovnám. Přetržení spojím k sobě - KUTIL - a opatrně zasunu klíč do zámku, pomaličku otáčím, zámeček cvakne, je odemknuto. Zdena čumí a říká: "Duši, jaks to dokázal?" "Jak, normálně jsem to odemknul a kup si nějakej lepší zámek, poznáš to podle klíče." A šel jsem vítězně domů a doma se patřičně camral, jakej vysokoktanovej kutil to jsem. Někdy v tomto okamžiku se bůh kutilů musel nutně nasrat. Proto jsem si o 24 hodin později uřízl málem dva prsty a určitě i ostudu. Dobře mi tak.

KONTRABAS ZA PADESÁT...

2011-03-05T02:44:00.005+01:00

Tuhle basu jsem si koupil asi v roce 1979 za 50 Kčs od tlustýho cikána v bazaru v Brně. Kontrabas dodnes žije, má ho v pokoji bratranec Martin a moc mu to v rohu sluší. Nikdo na něho už nehraje, ale je pěknej. Ten kontrabas. Největší problém tenkrát byl, převézt tu basu z Brna do Prahy. No jo, za komančů byl problém všecko. Bydlel jsem už v Praze a do rodného Brna jsem jel služebně. Do firmy Sigma pumpa. Nějakej výzkumnej úkol to byl. Přijel jsem dost brzo a čas do schůzky ve firmě jsem vyplnil návštěvou oblíbeného bazaru. Stotřicetikilovek sympatickej cikán při dotazu na cenu toho krásnýho kontrabasu marně zkoušel vydumat, co je na samolepce napsané. Podle mýho tam bylo něco jako 1500 Kčs, ale kulička to vyřešil šalamounsky, řekl, že to je pajcka (padesátikoruna). Zaplatil jsem, vyšel z bazaru a teprve tam jsem se z toho očarování vzpamatoval. Stál jsem uprostřed Brna, v rukou obrovskej kontrabas se strunama ze střev a prostřeleným lubem. Asi při nějaké divoké zábavě mý base někdo ublížil. A za hodinu jsem měl být v té továrně. Nastoupil jsem do trolejbusu, zaplatil za sebe i nadměrný předmět a jel do Slatiny. Vrátnýho v továrně jsem se šel opatrně zeptat, jestli by mi na chvíli nepohlídal housle. On že jo, tak jsem tu basu vevlekl dovnitř a on, že to jsou teda jako hodně velký housle, a já že jo, že furt jen žerou. Jednání proběhlo v pohodě a pak zase s basou zpátky do města. Basu jsem nakonec na dva roky schoval u své sestry a pak mi ji někdo z televize přivezl autem. Dlouho mi basa dělala puchýře a krásnou kulisu v obýváku. Pak jsem ji dal Martinovi. Před pár dny jsem se stavil u Martina a basa, nyní už v důchodu, si spokojeně medí u něho v pokoji v koutě.

DEPKA

2011-03-02T16:04:00.004+01:00

Už toho umím a vím tolik, že můžu konečně propadnout depresi z toho, kolik toho ještě nevím a neumím, a co všecko v životě už nestihnu. Ale deprese by mě připravila o drahocenný čas, tak na ni seru. Měl jsem raději zůstat úplně blbej. Ale úplně.

šířka x výška

2011-02-28T21:21:00.005+01:00

Napadlo vás někdy odkud vzniklo pravidlo, že mezi slušnejma lidma se uvádí u rozměrů nejprve šířka a pak výška? Překvapuje mě, že mezi umělci tohle pravidlo neplatí a nepodařilo se mi odhalit proč. Kdyby to bylo z revolty, aby ukázali světu svou odlišnost, museli by to nějak pojistit, protože tuhle pravidlo porušuje i kdejaký ignorant. Nedodržování tohoto pravidla je trapné hlavně v časopisech, když mám pro někoho udělat inzerát, potřebuju správný rozměr. Někteří zaměstnanci redakce jsou asi umělci a taky to zadají, jak to vyjde. Pak mě ještě sprdnou, že jsem nedodržel zadání. Ti, kdož pravidlo nedodržují, pak musí dodávat ke svému vzpurnému rozměru i další informaci, že to první čísýlko je samozřejmě výška. Všiml jsem si, že prvně výšku zadávají i prestižní světové aukční síně. Ale protože jde o umění, nedodržujou ani svoje pravidlo odlišnosti a sem tam jim to vyjde správně, čili špatně. Kromě umělců a aukčních síní tohle pravidlo nezvládají ani nakladatelé knih. Přestože prý jde o malichernou hovadinu, vzniká spousta nedorozumění. Kupodivu i umělci a nakladatelé jiná pravidla bez držkování dodržují. Třeba že autem jezdí vpravo tam, kde se vpravo jezdí a vlevo, kde se jezdí vlevo.

Přemýšlím, jak by se dalo toto jednoduché pravidlo sjednotit a nic schůdného mě nenapadá. Každej by to hned bral jako omezování tvůrčí svobody. Dobrá, tak se pojďme dohodnout a dělejme všecko do přísně čtvercového formátu, jako slavný fotoaparát Hasselblad. A je to.

Kdyby tohle jednoduché pravidlo nedodržovali třeba stavaři, mohli bychom do dveří po kolenou, zato však s rozpaženejma pažema...

p.s. a víte proč je to zrovna šířka krát výška a ne podle umělců? Přišla na to moje chytrá žena, je to z matematiky: vodorovná osa je (téměř) odjakživa X a svislá osa je Y.
To je přece jasné. Nebo ne?

Porodit doma, či ne?

2010-12-18T10:46:00.007+01:00

Se zájmem sleduji kauzu Ivana Königsmarková a ublížení na zdraví. Celý případ se mi odvíjí před očima člověka částečně ovlivněného zcela konkrétním poznatkem. Dejme tomu přímo osobním, tak je velmi těžké zaujmout nestranné stanovisko. Pani K. totiž byla svědkem a výtečným pomocníkem při zrození Bobíka, mýho zatím nejmladšího vnoučka. Helča se totiž rozhodla, že ho jako třetí dítě neporodí v porodnici, ale v kuchyni doma. Rozhodnutí bylo pevné, jen o tom nesměla informovat maminku Olinku, protože ta by se zbláznila strachem.

Indiánky rodí na poli během pletí, Černošky v některých kmenech v Africe rodí v křoví, aby neobtěžovaly pány tvorstva. V socialistickým Československu se tatínci nesměli ke svému vlastnímu potomku přiblížit ani na dotek. Nemyslím tím při porodu, ale po něm. Třeba Honzíka mi Olina ukazovala přes sklo dveří s velikým nápisem fixkou "VSTUP ZAKÁZÁN!" I přes to sklo bylo vidět, jak má krásně šišatou hlavu a dnes pracuje v Google. Je také pravda, že v nemocnicích a v rukou lékařů se člověk cítil často méněcenný, protože nebyl lékaři parťákem, nešlo-li o známého. Je pravda, že se to všecko POMALIČKU mění k lepšímu. Vztah pacient lékař se postupně upravuje na vztah partnerský. Chce to čas. To všecko je mi jasné. Ale v této kauze s paní K. si myslím, že jde trošku o podpásovku ze strany některých lékařů z nemocnic. To, že se matka rozhodne rodit doma, je výhradně jen a jen její věc a její rozhodnutí. To, že paní K. někdy asistuje a pomáhá je správné. To, že se může něco přihodit je jasné. Může se to přihodit kdekoliv. Doma i v nemocnici. Když se to stane v nemocnici, je více možností to zachraňovat. Ale stále platí, že rozhodnutí rodit doma je matčino a ne porodní asistentky. To, že se něco přihodí je moc vyšší. Stává se to. Stále nemůžu najít tu vinu paní K.

Kdyby se rozhodla nebýt u porodu, tak je z obliga, nepomůže, nemá problém. Je to správné? Určitě ne. Kdyby v tom maminku nechala, nemůže jí nikdo naprosto nic vyčíst a je v pohodě. Kromě jejího svědomí.

Paní K. je průkopnice toho, aby se dalo rodit doma legálně a ne jaksi česky uprděně pololegálně, kdy si v tom pak soudci můžou najít, co uznají zrovna za vhodné.

Co když začne maminka rodit v sanitce. Taky tam není všecko vybavení jako v nemocnici. Jak se pak hledá viník? Jsou to třeba silničáři, že nebyly rovné silnice? Nebo jizdní řády, že musela sanitka čekat u závor? Nebo ta maminka, že nepoznala, prvorodička blbá, že to přichází a neodhadla své a sanitčí možnosti a neznala průjezdy rychlíků?

Nechci to zlehčovat. Kdo chce rodit doma, měl by mít klidné jednoznačně právní prostředí pro rozhodnutí. A pak by měl mít i možnost, aby mu někdo klidně a správně právně mohl asistovat.

Chápu, že někteří doktoři cítí, že by o některé porody mohli přijít a tím i o cenné body z VZP, tak štěkají, ale doufám, že jich není hodně.

Kdybych byl maminka, nevím, jestli bych měl odvahu porodit doma dobrovolně a s dlouhým předstihem v rozhodnutí. Moje holčička Helča ji měla a já jí i paní Königsmarkové fandím.

p.s. Proč je o hodně víc porodníků doktorů než porodnic doktorek? Je v tom nějaká hlubší logika?

Den bez něčeho

2010-12-16T11:54:00.003+01:00

Je moderní být vždycky alespoň jeden den bez něčeho, Ať už je to Den bez kouření, Den bez automobilů....

Já jen jestli by nešlo třeba v době vánoční vyhlásit aspoň jeden jedinej den za Den bez koled?

A jen jsem to pustil do světa, tak se Google chytl a okamžitě mě začal bombardovat reklamou na koledy a od něho se inspirovali další chytálkové, až mi dorazila domů od Vltavy.cz celá plejáda nabídek na úžasná CéDéčka plná koled. Jojo, neměl jsem dráždit santaklauzovskýho hada bosou nohou.

Málo dírek

2010-12-15T01:32:00.002+01:00

Začínám mít pocit, že se se světem děje něco zásadního. Nejde o ozónovu dírku, ale o dírky v pravých olomouckých tvarůžkách. Už podruhé se mi stalo, že jsem si je koupil a neměly uprostřed vyvrtanou tu dírku. Jak můžou být pravé, když jsem celej život zvyklej na to, že jsou to smradlavé prstýnky a najednou placky. Kdyby to takhle mělo zůstat, tak zmizí i ozónová díra a místo ní se objeví ozónová placka. A pan prezident bude muset napsat nějaké nové knížky, kde by k těm plackám zaujal nějakou svou typickou pozici, zajel by někam na nějaké světové fórum a tam to přednesl.

Jsem asi dost konzerva, že se tím zabývám. Vždyť bych měl být spíš rád, protože bez díry je toho dobrého smradlavého sýra víc.

Náš americký kamarád David se vždycky divil, jak takovou smradlavou věc můžem pozřít a nepoblít se, vždyť to smrdí jako silonové ponožky po několikadenním nošení. Ale za rok v Česku už je jedl s chutí taky a tvrdil, že to je delikatesa.

Je.

Obroušené pohledy

2010-11-24T00:11:00.001+01:00

Jirka natočil svůj nový film tak, že původní video nacpal do počítače, přes monitor ho sejmul kamerou, nacpal do počítače, přes monitor ho znova sejmul a to tolikrát, až z původního záznamu téměř nic nezbylo, jen velmi kontrastní stínohry a duchové. Přesto je zcela evidentní, že původní záznam tam nějak zakletej je. Prý tím chtěl naznačit, že když se lidi koukají stále na to samé, například 50 let každý víkend z okna na chalupě, tak se mu obrousí vnímání tím, že je to stále stejné.

Tahle myšlenka se mi moc líbí a je to krásně vidět i na dovolenejch v zahraničí. Každej si sebou bere foťák a fotí a všude vidí spousty zajímavostí. Doma ho to nechává v klidu a na foťák se práší.

Tuhle fotku jsem si vyfotil z míst, kam čučím každej den z balkonu už skoro 30 let. Fotek tímto směrem mám v archivu docela hodně. Nechcete-li si ošmirglovat oči, hledejte všelijaké nenápadné novinky. A detaily jsou taky dobrej tréning. A kromě toho jste se určitě už od začátku dívali velmi nepozorně. Asi ve tři ráno, jen tak z ruky a zpátky pod deku.

SMRT GRAMOFONU

2010-10-15T10:13:00.006+01:00

Jeden můj umřelý kamarád, matematik, měl rád klasiku a spojoval si to s pobytem v přírodě. Kromě hudby měl rád i poezii, francouzské básníky si četl ve francouzštině a Nietcheho v němčině. Cvičil jogu a žil úsporně. Měl hodně desek a gramofon a staré rádio, na kterém ml předvolené dvě stanic - Vltavu a Classic FM. Sem tam si předladěné stanice přešteloval a byl z toho nešťastný. Když se mu tam dostala Evropa 2, byl přímo zoufalý. Pak mě vždycky poprosil o záchranu. Vrátill jsem mu předladěné stanice na místo, marně a zbytečně mu ukázal, jak je jednoduché si to poladit svépomocí. A jednou za čas jsem mu sehnal do jeho gramofonu novou magnetodynamickou vložku, neboli po lidsku, novou jehlu do gramofonu. Shánění bylo čím dál obtížnější, gramofony byly vytlačované na okraj lidské společnosti. A jak se tak toulával po krajině a přehrával si v hlavě symfonie Beethovena v němčině a Griega v norštině, zatoužil po něčem převratném". Začal snít o nějakém přenosném gramofonku na baterky, aby si to mohl rozestrkat mezi kapradím, pustit Dvořáka a ležet. Jeho sen nebyl z doby ledové, ale z doby prakticky nedávné, kdy byly k dispozici všelijaký walkmany a za rohem již číhaly empétrojková šudlítka, ale on znal a chtěl znát jen gramofon. Byl přece matematik, ti s dobou nechodí.

Austrálie 2010

2010-08-26T14:13:00.001+01:00

Mám nějak moc fotek z Austrálie a některé mě baví, tak jsem se rozhodl, že jimi budu obtěžovat na webu i ostatní. Kliknutím na obrázek se dostanete přímo do hnízda fotodeníčku.

Věděl, že nic nevěděl...

2009-11-05T14:10:00.010+01:00

Tuhle jsem si četl o vzniku vesmíru o tom, jak vědci zápasí s různými modely. Už nevím, jestli to náhodou nebylo v mým oblíbeným Respektu. Asi jo, protože stejně jiná periodika nečtu, že vesmír je vlastně jen taková teorie harmonie. Zazněla tam jedna skvělá myšlénka, že jak se přibližujeme k poznání vesmíru z jedné strany, tedy okamžiku vzniku, tak se nám z toho na druhé straně dělá poznání i o okamžiku zmaru, čili konce vesmíru a všeho a zároveň v rámci té krásné harmonie nám nutně dochází, že čím toho víc víme o obou koncích, tím větší hovno o tom víme, protože ta poznání nám otvírají taková zákoutí, že jsme na tom v poznání ještě o poznání hůř než krok před tím a z toho se zas můžeme dobabrat zpátky až ke krásným modelům, kdy svět je placka a kolem něho krouží slunko a všecko. (To je takový KlausSystém - já středem vesmíru a vše se motá kolem mě) a ještě dál, kdy se o vzniku a o tom jak to je a bylo, neuvažovalo. A to je právě ta verze, ten model, kdy je všechno naprosto jasné, protože víme hovno, neboli všechno. Vesmír je takový a basta. Začneme se v tom hrabat a poznávat, zakusujeme se do reality i ireality, všecko najednou dokonale pasuje, Koperník a Galileo a Newton se svými jablky, přes Einsteina a jeho geniální, že energie není nic jiného než hmotnost násobená dvojmocně rychlostí světla, jenže i to má trhlinky, které sám A.E. odhalí a snaží se je napravit, pak na něco přijde a raději umře. A to už fyzikové přichází s kvantovkou, aby do toho nakonec namontovali strunovku. Ta samozřejmě taky neumí popsat vesmír dokonale, ale to fyzikové a astronauti a pekaři a matematici ještě nevědí, to si můžu dovolit já, blbeček, protože mě nebrzdí vzdělání ani poznání, já si můžu dovolit cokoliv, protože na mým názoru nezáleží. Nemusím ho totiž dokazovat. No a jak se pomaličku dereme k dalším a dalším a zahnutějším teoriím a důkazům, tak se nám otvírá neskutečné zorné pole toho, co všecko nám ještě uniká a uniklo, jen to sesouvislit. No a v tom já vidím obrovský paradox, ke kterému jsem čtením toho článku dospěl, čím víc okolností a důkazů a jevů poznáme, tím víc poznáváme, jak jsme od POZNÁNÍ daleko. Tohle vyřešil už dávno před námi věhlasný Sokrates. Věděl, že nic nevěděl dřív, než se z placaté Země stala kulička. A to je ta jediná správná teorie. Ale od poznávání by nás odradit neměla. Akorát ne každý je ochotný se s tím smířit.

Tohle všecko je harmonie. K té vedou jen dvě cesty. Buď se naučíš vnímat to, co cítíš jako harmonii, nebo to prostě harmonie je. Kdyby nebyla, šlo by o chybu v teorii a je ji potřeba upravit další novou teorií, která tu současnou harmonii pro naše současné uši doladí. Proto je vesmír harmonický ve všech 26 dimenzích a my se jen učíme, jak to napsat do not.

To je hrůza

2009-05-09T18:53:00.005+01:00

Dymbula se opět projevil jako naprosto neschopnej prevít. Prvně si před dvěma roky slavnostně založí blog, protože je to přece moderní a má to kdekdo, třebas i Bém nebo Paroubek, určitě Tlustej a ... no prostě kdejaká postavička.

První rok vyplodil 31 "zásadních" postřehů o životě a světě, druhý rok 31x méně. Jen jeden!!!!!!!!!!!!!. A letos? Ani ň. Kromě tady tohoto breku, že ani ň. Neměl by s tím něco udělat?

Zdeněk Urbánek

2008-06-26T16:28:00.006+02:00

S tím vláčkem to bylo tak. Když mi umřel Zdeněk Urbánek, tak se mi vybavily všecky jeho knihy i okamžiky s ním spojené a nejvíc tam uvízla jedna z nejhezčích rozhlasových her, jaké znám (ale já jich zas tolik neznám) Uta z Namburgu. A protože jsem se rozhodl poslat ji kamarádce, se kterou jsme si o Urbánkovi povídali, musel jsem ji vyhledat v archívu (tu hru). Mám sice ne-pořádek, ale ve věcech systém, takže najít Utu bylo dílem dvou minut. Byla ještě ze dvou kusů, jak byla zachráněná z hlubokého totáče na devadesátiminutové kazetě. Abych to mohl poslat najednou, tak jsem je spojil v jednu mp3. A když už jsem se toho dotknul, musel jsem si ji nahrát do mptrojkovátka a hned druhej den jsem si ji napral do hlavy. Je to snivě nádherná hra plná obrazů a citů. Tříska tam taky hraje a další slavní čeští herci. V rozhlase se prý hrála jen jednou jedinkrát za celou tu dobu co byla napsaná a pak jednou po roce 1989, ale to si nejsem úplně jistej, spíš se o tom jen kecalo a nic se nestalo. A jak chodím do práce pěšky, tak se mi propojily zas oba světy, ten Utí Urbánkův s tím mým a já jsem šel jak omámenej přes most komunisty Švermy na Letnou. Mám nová sluchátka od firmy KOSS, která sluchátka umí dělat velmi dobře. A tahle sluchátka jsou taková frajeřinka, že to má z měkoučké silikonové gumy takové nástavce, které pomačkáš, sroluješ, třeba jako šušeň z nosa, ono se to na chvilku slepí, ty si to strčíš do ucha a ono se to tam zas rozvine, takže poslech je krásně čistý a nerušený pouličním ruchem. Děj plynul a v hlavě se ještě zároveň s tím proháněl vláček s mým světem nesdělitelným. Najednou se ve hře z těch herních ruchů jasně vyloupnul zvuk staré parní lokomotivy. Patřilo to tam, hra se částečně odehrává někdy mezi dvěma světovejma válkama a částečně v dávné minulosti. Maličko jsem zbystřil, protože zrovna můj hlavní vláček si říkal o pozornost a já jsem si říkal, jak se to krásně propojuje, jak do sebe zvuk s pocitem proskočily. Samozřejmě s realitou jsem si to nespojoval ani náhodou, naše vlaky jsou pantogenní a pára překonaná, samá pendolína. Jen tak skoro bez zájmu jsem se kouknul přes most napravo na daleký další most přes Vltavu. Skoro v nedohlednu. Bylo ráno a opar. A tam jsem viděl párovej kouř z parní lokomotivy. Napadlo mě, že mně hrabe, ale pobavilo mě to. Oči se nedaly a v té dálce jasně poznaly vláček na páru a čtyři zelené vagónky, jak jedou po mostě zleva doprava. Uprostřed toho mostu je slepé místo svykryté stromy a tam ten vysněný vláček mířil. Ruka tasí z ledvinky foťák, zapíná zapínátko, říkám si, jak mu to kurva dlouho tentokrát trvá, než je připravenej. Cvak. Nateleobjektivováno na maximum, ale přesto to nestačí, čas nevhodně dlouhej, VR nepomohlo, kvalita mizerná. Jedinej snímek a dost, vlak zmizel.

Stojím tam jak brčko od dětského pitíčka přemejšlím, co teda byla a co nebyla pravda, kde všude se mi rozlezla fikce a sny vstoje. Kouknu na foťákovej monitorek. Vlak tam je. Ale znám se a můžu si to vymejšlet i na tom monitoru. Ve snech to tak bývá, že realita se snem se špatně roztrhávají. Zvuk je podobný suchýmu zipu a člověka to ruší ve snění.
To zas byla náhoda, pomyslel jsem si, a šel dál. Pak mi došlo, že je docela možné, že ten zvuk nebyl vůbec v té hře od Zdeňka Urbánka, že se to tam propasírovalo zvenčí, ale vzdálenost by tomu teda neodpovídala. Možná to má na svědomí hladina Vltavy. Proč ne, třeba to prolítlo přímo do mýho ucha, prodřelo se to Kossama a já jsem z té prkotiny hned ukecaně a protáhle udělal příběh. Příběh o nečekaném zahoukání vlaku. No a co? Stejně se už Dymbula dlouho neozval.
Na mou omluvu snad jen to, že se mi to stalo, když mi umřel milý vzácný člověk. Co na tom, že mu bylo 90.

Hladový Bimbo

2007-10-17T23:34:00.000+02:00

Mám kamaráda. Rád organizuje desítky akcí. A velice často potřebuje od jiných různé služby. Takové vztahy, aby správně dlouhodobě fungovaly, musí být reciproční. Já pro tebe ty pro mě. Dodnes nebyl vymyšlen lepší systém než práce za odměnu, práce za výměnu. V jeho případě to však neplatí. Důvodů, proč tomu tak je, může být víc, mně se nejvíc zamlouvá, že nemá co nabídnout. Samozřejmě kromě peněz či jiných hmotných statků.
Dřív jsem pro něho dělal kde co, ale protože jsem zastáncem reciprocity a rovnováhy nejen ve světě lidí, postupně jsem utlumil jeho aktivity a změnil v naprosté pasivity. Přesto se mu sem tam podaří mě donutit k nějaké činnosti, ale protože při tom dělám nevhodné poznámky a ksichtím se, žádá mě, bližního, nerad. Pro jistotu nabízí předem předběžný hmotný statek v podobě pozvání na oběd. Bohužel to bývá jen prázdná věta, takový rituální taneček. Aby mu to nebylo blbé, nebo aby byla vidět z jeho strany snaha o normální oko za oko, zub za zub. Většinou ale z pozvání sejde. Co s tím? Měl bych ho donutit k dodržení slibů? Asi jo. Pro jeho dobro. Dobrý skutek je dobrým skutkem, když trháš trn z paty, ne když jde o jistou formu jednostranné vychcanosti. Jenže já obejda se bez toho oběda obejdu, nepotřebuju ho. Tak si aspoň experimentuju. Kolikrát slíbí, kolikrát splní, kdy spolkne ironickou poznámku. Je docela splachovací.
Vím, že když si řeknu, zatne zuby a oběd zaplatí. Ale o to mi nejde. Mě fascinuje ten samotný slib. Když někdo řekne: "Pozvu tě zítra na oběd," říká tím, že zítra. On však to zítra nezvládne. Skoro vždycky má nějakou jinou akci v době oběda. A protože je systematik s důsledným kalendářem, nelze ho nařknout, že zapomněl. I další dny mu do toho něco neodkladného vleze. Pozvání vyšumí za pár dní do úplného ztracena.
On nezapomíná, je jak slon Bimbo, pamatuje si všecko. Co ho vevnitř v hlavě drží v pohodě, že mu nevadí, že nedrží slovo a nestydí se? Myslí si, že zapomínám? I já jsem Bimbo. Experimentátor Bimbo.
Naštěstí si dává v poslední době dost pozor, aby ode mě nic nepotřeboval. Má kolem sebe armádu jiných, kteří zaskočí. Ale myslím si, že neradi. Nemůžu za ně mluvit. Myslet si to můžu. Schválně ho nebudu jmenovat, protože by se strašně urazil a už by se mnou asi nemluvil. A možná by přestal být i kamarád. A za to pár nepozvání na oběd přece nestojí. Ale jestli si myslí, že se přesto v tomto zamyšlení poznává, tak ho můžu uklidnit, že to není o něm, ale o jiném mém kamarádovi. Ten dokonce ani nevrací peníze, které si půjčuje. Ale ani o něm to není. Je to o někom jiném. Toho neznáš Frištenský.

A je po chobotnici

2007-10-12T15:05:00.000+02:00

Obdivuju Béma, Byl na Čomolungmě, tak musí mít pravdu. Prsí se i tím, že byl v porotě, když vyhlašovali soutěž na Národní knihovnu. Nyní, když to vypadá na zaprděné odpískání, protože si to prý pražané nepřejí, nechal se slyšet, že knihovna je sice bezva, ale raději by ji viděl někde jinde, třeba na Proseku.* Když byl v porotě, to nebylo určené místo? Vždyť ten návrh byl vymyšlenej právě a jen pro Letnou. Tedy alespoň já, kdybych byl architektem, bych rád věděl, jestli je to roubenka do lesa, či velká budova do velkoměsta. Nakonec, co se s tím srát, není-li Kaplický schopný navrhnout nějakou nudnou nezajímavou stavbu pro náročné pražany, a proradné radní, tak ať sedí doma na prdeli a nesere se do nás. Ať si ty svoje hloupé experimenty realizuje někde, kde je ocení, kde mají vkus a vekorysý pohled. Ale k nám na dvoreček prosím ne! Sem teda ne.
Momentálně zrovna u Letné pracuju a vůbec by mi nevadilo, kdybych se na knihovnu mohl zadarmo čučet. Až bude stát jinde, bude mě to stát prachy i čas, abych viděl něco oku milé. Škoda. Jsme poserové netolerantní a všemu nějak moc rozumíme. Co na tom, že hlavně vnitřek knihovny byl vymakanej do nejmenších detailů. Konečně, dyť by stačily jen nějak zateplit nějaké staré jeté sklady po Lidlu či Delvitě, někde v poli. Stejně do knihovny moc nechodíme. A kdo čte, ať trpí.
*) Prosečané ji chtít taky nebudou, to si pište. Radní a Hradní. Vysral bych se na knihovnu, dyk stačí internet. Ne? Buďme in!

Blow UP

2007-09-17T11:05:00.000+02:00

Pan prezident Klaus se už k tomu vyjádřil, a já furt nic. Umřel mi Antonioni a já jsem nic neprozradil ke svému vztahu k němu. Pan prezident už řekl vše. Dokonce i to, že nosil stejnou košili, jako hlavní hrdinové Antonioniho filmů. Já jsem na tom nebyl zdaleka tak zle, ale přesto považuju Zvětšeninu za jeden z nejlepších filmů. Ono je totiž těžké říct o nějakým filmu nebo knížce, fotce, obrazu, že je nejlepší, protože nejlepších je moc. Fronta nejlepších se vine v zatáčkách, jak za komančů fronta na knížky ve čtvrtek, jak fronta na maso v hlavním městě komoušskýho Azerbájdžánu.
Zvětšenina se mi stala kultovní především proto, že to bylo o fotografovi a taky proto, že tam o nic nešlo, jen atmoška a náznaky a impulzivní chování modrookého Davida Hemmingse a Rolls Royce a samozřejmě Nikon a Hasselblad. Do filmu jsem byl zamilovanej tak, že jsem na něj šel možná třikrát po sobě a ani mi nevadilo, že nějaký komunistický úzkoprsec z toho nechal vystřihnout skoro celou erotickou scénku s holkama v pastelkových punčocháčích. A pak kdykoliv byl v kině dostupný, šel jsem zas. Po devátém shlédnutí jsem nadlouho přestal. Někdy po roce 1989, když už pár let vysílala první, soukromá, česká, dost nudná televize Nova, se omylem stalo, že mezi plytkými sračkami se objevila upoutávka na Zvětšeninu. Vysílací čas nebyl žádný prime time, ale upoutávka mě upoutala. Dramaticky zabarvený hlas naznačoval britský thriller, vraždu a ztracenou mrtvolu. Nováčtí diváčci se roztřeseně těšili na horor až do pozdních nočních hodin. To muselo být zklamání, když se během 111 minut nestalo vůbec nic. Joint a jazz, vrtule od letadla, pantomimický tenis, oleželá tráva a ulomenej krk od kytary Elvina Lee, nejrychlejšího kytaristy té doby.
Zvětšenina je zcela neakční film při sledování. To napětí přijde až pak, pár dní po, když na to musíte neustále myslet. Myslím, že s tímto filmem ředitel Železný ulítl. Ale i tak mu děkuji.
Co mě fascinuje na tomto filmu dodnes:

Zvuk závěrky je zvuk nikoňácké závěrky.
Fotograf po každém scvaknutí přetáčí páčkou film.
Fotky předváděné v hospodě nakladateli jsou většinou identické s místem, odkud byly focené. I ohnisko nejspíš souhlasí.
A jsou černobílé a vynikající.

Jiné filmy od Antonioniho jsem viděl taky, ale tak moc mě nenadchly. Nejsou blbé, ale proti Zvětšenině nic moc. (Identifikace ženy, Povolání reportér, Zabriskie point, Červená pustina, Výkřik, Noc)
Zlatá zkurvená šedesátá. Léta.

Můj milý blogu...

2007-08-16T08:38:00.000+02:00

..už jsem do tebe dlouho nepsal. Není to tím, že bych se na tebe vysral, ale prostě mě nic chytrýho ani zajímavýho nenapadá. Teda napadají mě myšlenky a moudra, ale je to tak blbé, jakoby se ze mě stal český poslanec, či člen vlády. Prostě někdo na českém politickém nebi. A proto tě těmi každodenními žvásty neobtěžuju. Zatím.

Jazzová opera

2007-06-27T11:27:00.000+02:00

Dobře placená procházka v naší Národní kapličce je ohromující zážitek. Nemám rád dvě věci (asi je jich víc, nechce se mi zamýšlet), lhaní a muzikály. To lhaní jen kvůli ušním boltcům, ne proto, že bych chtěl být čestný kladný hrdina, ale červené uši mně jsou nepříjemné. A muzikály tak nějak z principu. Dobře placená procházka by v dnešní době klidně mohla spadnout do muzikáloviny. Doba je tomu nakloněná, Však se porozhlédněte v pražském metru po dveřích, samá Angelika, Golem, Krysař, Michal David..., pod každým nosným tématem je dlouhý únavný seznam toho nej, které se podařilo hvězdmejkrům po celém Česku vyšťourat. A Savka a..., přiznám se, že bych je na fotce ani nepoznal a jména si pamatuju spíš z hovorů lidí v šalinách, v práci a z plakátů.
Ani Bohuš, ani Matuš, ani Leona. Dokonalá týmová práce bez hvězd a celebrit! Dokonce i představení bez pana Suchého (stojí jen 400,- do 9. řady v přízemí) je vynikající. Orchestr, scéna, světla,... jen samé superlativy mě napadají, tak toho raději nechám, protože supry, extry a megy je náš svět již příliš prošpikován.

Čuňárny ve věci Čunek

2007-06-12T10:28:00.000+02:00

Celý případ je k blití. Plný malosti ubohosti a zaprděnosti. To podstatné, že je to zcela neschopný politik, který nejenže nestačí na funkci lokálního politika, on není schopný ani jako vícepremiér vlády ani jako senátor. Ty poslední dvě funkce nejsou tak náročné jako lokální politika. Nic ve zlým, vy, kdož jste jeho schopnými kolegy. Zadělal na průser a pak ho vyřešil tak, že naše vylekané a uhulákané společenství mohutně většinově aplauduje, protože někam v noci vystěhoval cikány. Nejdebilnější ze všech debilních řešení. Z jakéhokoliv úhlu pohledu.
Ten zástupný problém - úplatek - je z mého pohledu jen přiblblá šaškárna, která k tomu pasuje. Řešení braní úplatků nevede k žádným koncům. Státní správa se tím zabývá tak dlouho, že náklady na vyřešení oné kauzy mohutně převyšují samotnou výši úplatku. Kdekdo tím zabývá, novináři, televize, politici na nic jinýho neodpovídají, Moravec, 168 hodin, Střepiny.. Ministr přes bydlení toho moc nenapracuje, když je v jednom vyšetřovacím kole. Dokonce chvílemi mám pocit, že i ten Bush přijel kvůli Čunkovýmu průseru.
Ale aspoň mně se vám najednou udělalo (kromě nevolna) jasno. Nejde o nic jinýho, než vydržet na štokrdlátku ministra do předčasných voleb. A to se mu podaří. I kdyby kvůli tomu museli odvolat celou policii, všecky vyšetřovatele, zahodili do odpadkáče státní žalobkyni, vyměnili několik ministrů spravedlivosti, jediné, co se počítá, vydržet do nových voleb. Držím ti milý Čunku v tvém plávání sračkami všechny své zbylé prsty. Moc jich nezbylo, neb si jich většinu musím držet u držky, abych se nepozvracel na chodník.
A ještě ta neexistující ztracená Anička, kdoví, jestli i ona nezapadá do stejné kauzy.

Správná odpověď A, B, C

2007-06-08T10:54:00.000+02:00

Existují lidi, kteří mají lhaní a mlžení přímo v popisu práce a někteří to mají od narození jako chorobu. Příklad - ve firmě přestane fungovat internet. Všichni se podiví, v dnešní době si ani neumí představit, že by se dal bez internetu vybudovat zářivý kapitalistický zítřek. Reakcí na nefungování se lidi ve firmě dělí do tří základních skupin: A. NIC, B. NĚCO, C. VŠECHNO. První s tím nic nedělají a stoicky čekají, až se to vyvrbí samo. Dovedou se zabavit jinak. Do druhé skupiny patří závisláci bez technických znalostí, obešli by se bez toho jako skupina A, ale ještě o tom neví, tak vybíhají zjišťovat. Skupina C obsahuje jednak akční hrdiny, kteří žhaví telefony, pátrají a zařizují přímo u kovářů, pingují a fíglují a patří tam i viníci (interního) průseru. Je-li tento viník i mlžilem, pak broučci skupiny B uslyší: "Někdo něco velkýho stahuje". Béčkaři se rozběhnou po firmě a servilně zjišťují, kdo a co tak velkého stahuje. Ti co nestahují (výhradně skupina A, skupinu B mezi nimi nenajdete, protože ta přece zrovná lítá po firmě) odpovídají v souladu se skutečností (samozřejmě Áčkovou skutečností). Béčka pak slyší od Áček různé vtipné oplzlosti. Oblíbenou odpovědí je: "Nestahujem, protože nefunguje internet." Céčka se tetelí, že než to Béčka prošetří, bude staženo Fandí si, jak jsou vychcaní, že zalhali, aniž zalhali, protože přece říkali, že někdo (já Céčko) něco stahuje a to je pravda pravdoucí. Zákon firemní setrvačnosti praví, že členové jednotlivých skupin ve firmě nemigrují ani po mnohonásobném repete. Opakování není matkou moudrosti.

Je libo thaiwanské knedlíčky?

2007-06-05T13:49:00.000+02:00

公司簡介 · 商品 · 行情資訊 · 交易制度 · 結算業務 · 法令規章 · 統計資料 · 期貨商專區
Jeníček si odletěl služebně na Thaiwan. Mezi Thaiwanem a Amerikou je časoprostorově zastrčené Česko (pro prďochy plus mínus autobus) vzájemně jsme se proskypovali, takže Honzík mi dělal chutě tím, co měl zrovna k večeři - knedlíčky na páře se zázvorem a masiskem a octovosojovou hnědou neuniverzální omáčkou s tečičkou po jídle v podobě manga s ledem. Já jsem mu popisoval, jak mám ještě furt hlad a že půjdu do Ráje na nějakou prasárnu a jeho kamarádka v Americe se zrovna chystala, že vstane k snídani. Objali jsme wwwsítí celej svět, naše jalové informace se nám zjevovaly na obrazovkách rychlostí téměř bleskovou. Skype je frajer a klidně píše i z Číny i do Číny nerozbitě česky diakriticky. Za půl hodiny už jsem se Honzovi (to už měl těsně před čínským večerníčkem) mohl taky pochlubit. Měl jsem k obědu ryze evropské jídlo - holandský řízek nasáklej mogulem až to stříkalo ven z talíře + gulášovou polívku + chleba o dvou kůrkách. V Číně chleba kůrku nemá žádnou. A co v Americe?

Zábrana (1931)

2007-06-04T10:00:00.000+02:00

Na dnešek připadá výročí narození dalšího zajímavého pána, který v dymbulí knihovně nepřehlédnutelně trčí. Nejmilejší jeho knihou mi je „Celý život“. Koupil jsem si ji hned, jak vyšla. Dva tlusté špalky, četl jsem ji se zatajeným dechem. S jakou elegancí a lehkostí dokázal psát o věcech eklhaftních ze svého okolí i o tajnostech zaprášených, niterných. Deníček, kterej byl hodně tlustej, ale přesto ne dost. Po dočtení mě dlouho mrzelo, že je přečteno. Své nadšení jsem ventiloval i v kruhu rodinném. Prostřední synek bystře zareagoval a první špalek Zábrany si půjčil, nepřečetl, ztratil. Byl jsem ukázkově otrávenej, aby viděl, jak jsem otrávenej. Rok dva se nic nedělo, pak přes všemocné internetové nákupnictví se mu konečně podařilo sehnat knihu znova a srovnat tak dluh s Dymbulovu Národní knihovnou v Pařezinách. Nové vydání je ještě krásnější než to staré, protože je všechno nacpané do jedné jediné tlusté knihy a příjemněji voní. Ztráta Jeníčka přišlai s e-slevou skoro na 600 Kč a jemu za ty prachy zbyl jen druhý díl a obal z prvního.
Zábrana se narodil dnes v Herálci v roce 1932. Znám Herálec důvěrně, chodil jsem se slečnou jejíž rodiče měli v Herálci starou chalupu. Spávali jsem tam spolu na krásné velké peci pod jednou dekou, jako v pohádce o blbém Honzovi, kterej mi za 30 let ztratí půl knihy místního rodáka. Možná i proto je mi Zábrana tak milý. Jako ty vzpomínky bez zábran.

Poprava Vančury

2007-06-01T09:35:00.000+02:00

Dnes je výročí popravy Vladislava Vančury. Tohoto mi tak milého spisovatele mi popravili Němci dneska v roce 1942. Jeho knížky mám snad všecky. I přečtené. Z jeho jazyka jsem až bláznivě u vytržení. Neznám nikoho jiného takového. Když jsem trpěl na vojně jeden rok svého života, měl jsem sebou jedinou knížku. Obrazy z dějin národa českého. Stačila mi tahle jediná. Ani jsem ji celou nepřečetl. Stále jsem se vracel k jednotlivým pasážím a brouzdal jsem skrz ni jiným světem, přestože ve vojenským mundůru a kolem mě se rojili pitomci. Proč jsem o něm začal? Jo, že Vančura byl bohužel komunista. To mě zrovna u něho děsně sere, protože mám jeho knížky bez výhrad rád. A není v nich, ani v jedné, sebemenší komoušskej canc ani ideologie. Ani jedna jediná věta. Rudí komanči měli štěstí, že jim Vančuru hnědí gestapáci popravili včas, jinak by přece po válce od nich musel utéct. Já vím, jsou to jen hypotézy a těmi si člověk ani zadek utřít nemůže. Obrazy z dějin národa českého...
(ani tu knihu kvůli Němcům nedopsal, zatkli ho v půlce věty)

Kreténe!

2007-05-31T10:01:00.001+02:00

Chodívám skoro každé ráno kolem jedné jednoduché, ale hustě nacpané křižovatky. Je to takové primitivní Téčko řízené semafory. Odbočení vpravo a vlevo odděluje trojúhelníkový ostrůvek. Doleva jedou všichni, doprava skoro nikdo. Přesto je doprava provoz značný. A víte proč? Je to křižovatka české vychcanosti. Ti bouráci vychcaní už pár stovek metrů před křižovatkou zajedou do pravého pruhu, odbočí vpravo, hned pak udělají přestupek a na kolejí to otočí zpět, takže stojí hned na začátku křižovatky až padne zelená, ušetří si dejme tomu 50 aut, což v celkovém čase při jízdě Prahou může být možná 2 minuty. Ale jejich arogance, sprostota, vychcanost tím je potvrzená jednoznačně narozdíl od časové úspory. Rád sleduji jejich výraz za volantem. Tváří se radostně a těžko skrývají pýchu sami nad sebou. Ale i mezi nimi jsou rozdíly. Někteří jedou až hodně dozadu, než to otočí, aby sami sobě i druhým dokázali, že jsou jen malé svině. Ti normální Čecháčkové to otáčí hned na kolejích a tváří se vesele nabobtnale. Ale zažil jsem i pár fakt ostrejch chlápků (zatím ještě nikdy ženská), kteří to ohnuli hned doleva, bez otáčení na kolejích. Jejich výraz není žádnej. Ti se už nechovají ani jako čeští vychcánci, to je jiná třída, možná ruská mafie. Ale mluví česky. Jako třeba dnes, kdy mě jeden takovej ve velikánským černým, širokým, lesklým, 4x4=16 autě málem přejel, když jsem šel na zelenou. Prudce zabrzdil motůrek mu otevřel okýnko a on zamečel: "Chceš přeject, čuráku, pičo?" Přestože jsem slušně vychovanej, tak jsem mu odpověděl, že ne. Blb s počínajícím podbradkem a zlatým řetízkem mou odpověď vyhodnotil: "Kreténe!" a tím to zhaslo. I má zelená.

Na všecko je tlačítko

2007-05-29T15:32:00.000+02:00

To přece ví každý správný český manager.
Už jste se někdy pokoušeli přijít na to, podle čeho hodnotí ti okolo vaši práci? Zkoumám to už hodně dlouho. Zde jsou dílčí výsledky:
Když mi někdo řekne, že je vlevo něco na fotce divnýho, a že je trochu dozelena, ihned mohu tohoto člověka zařadit do kategorie rozumný a rozumí.
Když mě někdo odsoudí za pomalost při tvorbě grafického dokumentu, jde ve většině případů o kategorii nerozumný a nerozumí. Mohlo by se jednat i o někoho, kdo je lepší než já a rozumí tomu. Ale takové hledám špendlíčkem v hvězdokupě hnoje léta. Kéž by jich bylo hodně. (pozn.: tím nenaznačuji, že jsem ten nejlepší, jen, že jsem nejlepší v té malé skupince lidí, se kterou úzce spolupracuji. Ale spíš jsem jen jednookým králem slepých a budu se muset ještě hodně, hodně učit.)
Poslední kategorií jsou ti, kdo se tak nějak ušklíbnou, tak nějak utrousí větu, tak nějak se zatváří, ale nic z toho se nedá přesně určit, pak jde skoro vždycky o českého manažéra staršího 35 let. Nerozumný nerozumí, ale maskuje to urputně nesrozumitelným blábolením. Své prezentace tvoří v PowerPointu!
A když někdo mou blbou fotku-grafiku pochválí s naprosto bezostyšným nadšením, pak je to moje maminka.

Jiří Šotola (1924)

2007-05-28T23:22:00.000+02:00

V praseti jsem si všimnul, že na dnešek připadá den narození jedno z nejmilejších mi spisovatelů. Jiřího Šotoly. Tatínek měl v knihovně jeho knížku Tovaryšstvo Ježíšovo. Červená bez obalu. Otec o ní hovořil jako o něčem neuvěřitelným. Zkusil jsem to číst, ale moc mi to nešlo. Venku bylo příliš hezky a holky nosily příliš krátké sukně. Knihu jsem odložil. I těmi pár stránkami stihla zatnout dráp. Snažil jsem se si namluvit, že můj tatínek vždycky přeháněl, tak i s tou knihou přehání. Raději jsem si od Šotoly přečetl básničky Oranžová ryba. Ty se mi líbily, jako ty holky. Dráp červené knihy škrábal dál. Něco bylo divné a já nevěděl co ani proč. Na podzim jsem ji vzal znova a jedním dechem přečetl. Byl podzim a venku nebylo hezky, holky začaly nosit kaliopky a šusťáky pašované z Itálie. To se mi nelíbilo, zato ta knížka. To byla taková prda do palice. Nejkratší věty ze všech mně známých knížek. Břitva, přesnost, úspora slova i místa. Zatracená knížka. Četl jsem ji víckrát a kdykoliv se k ní rád vracím. Patří k tomu nejlepšímu, co mám doma. Je po tatínkovi. Červená bez obalu. Hodně očtená. Geny fungují. Synáček si ji chtěl přečíst, ale odložil ji. Bylo totiž léto a holky provokovaly. Ale já už vím, že věty v té knížce jsou kratší než nejkratší myslitelné miniskukně. Tovaryšstvo Ježíšovo.

Stále mě něco napadá

2007-05-28T15:15:00.000+02:00

Celý víkend mě furt něco napadalo. Nejčastěji to byl Boris. Odněkud vystartoval a bezhlavě na mě skočil. Musel jsem být permanentně ve střehu. Jiné myšlenky mě nenapadaly.

Haskins

2007-05-25T16:03:00.000+02:00

A nejradši mám od Haskinse tuto fotku. Ta se mi vždycky tak líbila, že jsem se ji pokoušel sem tam s nějakejma holkama i napodobovat, když bylo podobné křesílko nablízku. A nebyl jsem sám, minimálně ještě jeden kamarád fotograf udělal podobnou fotku. A my všichni plagiátoři všech zemí jsme se spojili a doufali, že tu předlohu, tu originální a asi i krásnou fotku od Sama Haskinse nikdo jinej nezná, jenom my. Internet nebyl, časopisy z ciziny se sem sem nedovážely, ba přímo naopak, všichni jsme si to našli v pašovaným švýcarským časopise Camera. Takže to zas taková kravina nebyla, myslet si, že tu fotku nikdo nezná. K smíchu bylo toto snažení. Už dávno se nesnažím napodobovat, ale přesto jsou si některé fotky podobné s jinejma. A plagiátství si nesem všichni v sobě, protože všecko tu už přece bylo. Nejmíň stokrát. Být originální je fuška. A máme toho tolik nakoukáno a naposloucháno a načteno, že ani nevíme, odkud vane vítr, když jakoby rádoby "tvoříme".
Neberte tento příspěvek jako pesimistický, je jen realistický.

Taras (1932)

2007-05-25T11:03:00.000+02:00

Dnes je výročí narození fotografa Tarase Kuščinského. Pro mě, jako pro dymbulu, to byl divnej patron. Fotil sice černobíle, to já rád, fotil holky, to se mi taky líbí, fotil i hezké holky, hmm, ale přesto mě ty jeho fotky nebavily. Krasavice v poli a širokoúhlej objektiv a kytky a divnej arrangement. Zkrátka tenhle fotograf mě nikdy nebavil, ale na jeho fotky jsem se v časopisu Československá fotografie za 5 Kčs dívával i na výstavě jsem byl. Ale nelíbil se mi. Prostě nelíbí.
-----------------------------
poznámka pod čárkou určená dnešním canonářům a nikonářům, kteří se tak rádi řežou ostrými slůvky na různých diskuzních internetových fotofórech, kterej je lepší, čili nejlepší. Taras fotil Asahi Pentaxem (kino i 6x7), stejně jako Sam Haskins, kterej se mi někdy i líbil. Třeba holka s oranžovou a zelenou rybou.

Co čokl, to Picasso

2007-05-23T21:55:00.000+02:00

Včera déšť smyl staré namočené kresby z parků. Od rána pejskaři vyváděli ty své Picassy, Matissy, Rembrandty i Matesy do plenéru. Na čerstvý plátno se to tvoří. Dneska se jim obzvlášť dařilo. Bylo by mi líto, kdyby to slunko vysušilo a galerie zmizela. Tak jsem ji pro vás nafotil. Zbytek psích obrazů najdete zde .

Autorská práva jsme si s čokly vzájemně ošetřili.

Tento svět

2007-05-22T10:30:00.000+02:00

Ráno jsem ve vlaku seděl proti otylému pánovi s bradkou. Potil se v bílé čisté košili a otíral si čelo a taky se, jak jinak, mračil. Jeho partnerka se k němu smířlivě naklonila: "Co je ti?"
"Ále, nějak mě sere tento svět."
Ještěže máme k dispozici těch světů víc. Bez ohledu na festival dokumentárních filmů JEDEN SVĚT.

Rovnováha i ve světě knížek

2007-05-19T14:45:00.000+02:00

Proč rovnováha? Viz předchozí žvást. Al Gore napsal materiál o tom, jak se lidi chovají jako hovada a jak by měli ubrat plyn. Pan profesor Klaus napsal knihu, že se nemusíme vůbec bát chovat se svobodně, že takoví jako A.G. jsou uzurpátoři a zláči, kteří chtějí svobodné lidstvo připravit o cennou svobodu. Budiž, svoboda přece dovoluje i takovéto pohledy. Přesto pana profesora neposlechnu, přesto nebudu po zemi házet papírky a smetí (to se přece ve svobodným světě snad smí), přesto i nadále budu třídit odpad ( i když mě to obtěžuje), přesto i nadále budu utahovat kohoutky od radiátorů i v koupelně a leteckou gumou regulovat splachovadlo na hajzlu... To všecko proti své svobodě budu klidně dělat a něžně přemlouvat lidi ve svém okolí, aby to dělali taky. Bez ohledu na novou knihu. Jo, aby bylo přece jen spravedlivé jasno. Ten novej Klausovej literární trhák jsem nečetl ani číst asi nebudu. Máme přece tu svobodu. A kromě toho mě jeho literární styl děsně nebaví.

(Skoro se mi chce napsat, že sere).

Nabobtnalá miniaturizace

2007-05-18T16:38:00.000+02:00

Celej den jsem se drbal s obrázkama pro velikánské rolety, 800MB drobečci. Počítačovi z toho bylo špatně a chvílemi předstíral i videomdloby (zbělá na chvíli obrazovka). No a právě v tom okamžiku jsem si uvědomil, že svět je založený na nepřekonatelné rovnováze. Zatímco obrázky pro grafické práce a další data s tím spojená dramaticky narůstají (před 10 léty na to stačily diskety nebo ZIPky, dnes se dostanete do úzkých někdy i s DéVéDéčkem a proto už číhá za bukem modrý paprsek s až 50GB kůlnou na SUPERSIZEME data. Tento pixelový svět bobtná a brzy by se nikam nevešel, ale naštěstí se zas zmenšuje velikost muziky pomocí algoritmu chytrého pana Brandenburga z Fraunhoferova ústavu v Německu (mp3) a přehrávátka jsou teď jen o maličko větší než knoflíky do manžet. No a tento uvolněný svět po datech muzických zaplňuje svět digitálních fotek. Vše je v rovnováze. Radujme se.

Proč chodit ke kováři,

2007-05-17T10:01:00.000+02:00

když kováříček je po ruce. Mlynáře nám chtějí odsoudit na 5 let natvrdo za nějakou vysvětlenou chybu, kterou se nikdo neobohatil ani nikoho po nápravě napoškodila, zatímco Minaříka osvobodili jako nevinnýho, přestože plánoval atentáty, únosy, udával a kradl ze stolů svých nadřízených písemnosti a vynášel ven z mateřské firmy (SE) informace a práskal na kolegy konkurenční firmě (STB).... Kováříčci usoudili, že Mlynář je zločinec Minařík slušnej človíček.

Znáte nějakýho Wolfowitze?

2007-05-16T22:00:00.000+02:00

To musí bejt vořezávátko. Šéfíček jakési Světové banky. Nějaký svý kámošce dopomohl k dobře placenýmu fleku. A celej bankovnickej svět G7 se do něho pustil, že co jako. A von normálně zbaběle odchází z tý banky. Rezignuje na svou funkci.
To není jako náš Čunek. Taky po něm chtěji nějaký místní nuly (i já), aby odešel. Někteří kvůlivá jakýmusi půlmilionovýmu úplatku, kterej si možná vzal před pár lety, druzí kvůli jeho akcím proti Cikánům a rasistickejm xenofobním kecům, ale Čunek je hrdina, to není taková máčka jako ten Wolfowitz, ten náš se drží jak hovno košile. A vydrží. Věřím v něho. A rád ho nemám a kvůli těm nesnášenlivejm kecům bych ho taky viděl nejraději co nejníž u dna politické žumpy. Ale on je drsňák, on to vydrží. A má hodně hodně zastánců. Na internetu je to znát. Skoro na každým chatu ho hájí lidi chabou češtinou.

Ať žijou knihovny

2007-05-16T12:45:00.000+02:00

Začíná mě to téma zajímat víc a víc a víc. Před chvíli mi dorazil odkaz na obrázek knihovny v Paříži. Ta zas vypadá jak nedodělaná, ale takováhle by asi v Česku nikomu nevadila, protože by zapadla mezi hromadně olešenované baráky, kterejch je přece plná Praha, takže by nepřečuhovala a každej by mohl hnedka alibisticky říct: "To je ještě nedodělaný, ale až to bude, to budete teprv čumět."
Nejčastějším hodnocením bývá takové to trochu české: "Já proti tomu nic nemám, ale jako Národní knihovna? Takhle si ji teda nepředstavuju."
Na dotaz "Jak teda?" mi ale nikdo neodpovídá konkrétně.
Nanejvýš: "No já nevím, tak nějak jinak. Já nejsem žádná konzerva, mně se třeba líbí ten Gaudí. Ale toto?"
Jenže Gaudí tu byl už před narozením toho komentátora, toho Gaudího už musí jen trávit, protože se do jeho existence narodil. Skoro každej z nás se narodil po Gaudího stavbách a po Eiffelovce. Takže Kaplickýho knihovna patří budoucí generaci, ta to slízne bez možnosti měnit. To jen pan prezident svým tělem dokáže ubránit budoucnost čistou rovnou a správnou.

Řady se rozrůstají

2007-05-16T09:19:00.000+02:00

Z reakce pana prezidenta na plkanec knihovny na Letné se zrodila další stoupenkyně Národní knihovny od pana Kaplického. Už druhá, pane prezidente. Reagovala (očištěno od emocí a sprostých slov) asi takto: „Co si vůbec myslí?” „Kdo? Kaplický?” „Ne. Klaus!”
Já si myslím, že si myslí to, co napsal. Teda aspoň v to doufám, jestli si myslí něco jinýho než napsal (prezident), proč raději nedělá něco užitečnějšího? Ale to jsou jen slůvka. Zlá slůvka. Rodí se užitečná debata. Jsem zvědavý na dílčí výsledky.

ještě ke K&K

2007-05-15T20:30:00.000+02:00

Kaplický a Klaus. Kaplický v Senátu přednášel o své vizi Národní knihovny, ale Klaus si to poslechnout nepřišel. "Pan prezident má absolutně nabitý program, takže se nedostaví," sdělil Aktuálně.cz mluvčí Hradu Petr Hájek. To mě uklidnilo, protože až se začne stavět, tak se program pana prezidenta bude muset opravdu ale opravdu absolutně uvolnit, aby se tam mohl na tu nudnou Letnou, kam sem tam chodívám bruslit, přivázat a vlastním tělem dlouhé dny bránit jejímu zrození.

Chobotnice podle podle Klause

2007-05-14T22:32:00.000+02:00

V několika různých médiích proskočila věta našeho Pána prezidenta, jak bude demonstrovat vlastním tělem proti Kaplického chobotnici na Letné. Napadlo mě, že ten pán rozumí tolika oborům, že by se patřilo smeknout cosi z hlavy. Leč nemám co, chodím naštěstí až do mínus 25°C bez pokrývky a pro jistotu i plešat.
Ale pak jsem narazil na jiný článek přímo z péra pána prezidenta, jak to bylo s tím jeho demonstrováním, jak to bylo zkroucené a jestli na to má jako občan nárok a jestli, když je to i za jeho prachy má právo demonstrovat. Celej článek byl vyvedný v duchu, že se nesetkal s ani jediným člověkem, kterýmu by se ta Kaplického "věc" líbila. Tedy kromě jedné paní z Hradce Králové. a že nešlo o náhodný výběr.
A z toho mi vyplynulo několik závěrů. Asi zásadních. Oba žijem v různých zemích, jen název našich zemí je stejnej. Jeho Češi mají jeho vkus, moji Češi můj. Já ve svém okolím narážím na lidi, kterejm se ten flusanec Národní knihovny líbí. Já sám jsem tou stavbou nadšený a myslím si, že si takový klenot Letná zaslouží.
Důvody:
- nelíbí se to Klausovi
- nelíbí se to spoustě Letňanů
- líbí se to některým Letňanům
- líbí se Ludvíku Vaculíkovi
- na Letné je zatím hovno (fízlácká kachlíkárna, stadion Sparta, sokl po Stalinovi,...), tak by bylo dobré, kdyby tam konečně něco pořádnýho bylo, tak proč ne chobotnice. Jestli se nemýlím, mělo tam být i delfinárium, ale proti tomu prezident, myslím, nebrojil a kde je delfinárium? V prdeli, tak proč by nemohla vyjít ta knihovna?
Jednou o tom napíšu nějakou „hlubokomyslnou” úvahu na praseti, ale zatím toho vím dost málo, abych se k tomu fundovaně vyjádřoval.

Klausův článek o nepokorném neumětelovi, věhlasném architektovi Janu Kaplickém najdete tu:
http://www.eportal.cz/ShowArticle.aspx?ArtId=1163

Boudník

2007-05-14T16:16:00.000+02:00

Já jenom pro pořádek, aby si někdo nemyslel, že se stavím na rovinu s Boudníkem, jen jsem v příspěvku s názvem „Grafické techniky” chtěl sdělit, že jsem těma prasklinama nejen fascinovaný, ale i posedlý. A to je právě to jediné, co spolu máme společného.

Vzpoura nul

2007-05-12T11:01:00.000+02:00

Přes noc se má spát, ale někdy to nevyjde. Kvůli fotogalerii na Google (ani nijak zvlášť jsem o ni nestál, jen jsem si chtěl zaexperimentovat, kdyby se mě na to někdo někdy ptal, abych měl dostatek vlastního koření k vaření a nedělal chytrýho nasucho, což v Česku bývá trapnou samozřejmostí) jsem si stáhnul Picasa2, což je pomůcka, která umožní publikovat fotky i naprostýmu idiotovi. Přestože se za tak velikýho idiota nepovažuju ani přes výraznější míru sebekritiky, nainstaloval jsem si tu pomůcku. Ta mi ihned očuchala celej počítač, nalezla v něm obrovská hnízda s obrázkama. Samozřejmě i s videem a asi i muzikou, u obrázků dospěla k číslu okolo 60 000, jenže v tom jsou i textury různých grafických programů i dementní pozadíčka z dílny Microsoftu. Ale číslo to bylo i tak úctyhodné. Prohlídka těch pokladů byla zajímavá, ale nikoliv poučná. Kvůli velikánskýmu nenažranýmu rawovskýmu foťáku se ty „opravdovské skvosty” v PC dlouho neohřejí a mizí na DéVéDéčkách, přesto toho bylo víc než dost. Pak už jen lakonická Pičasí poznámka, že na C: není dostatek místa. Ten program mi neumožní odkládat cache tam kam chci já, on si to podsypává pod prdel podle svýho a až nemůže dejchat, dělá chytrýho. Když jsem si kdysi dělil disk, tak jsem považoval jeho velikost pro pouhý systém za dostatečnou. Pchá. Fakt platí pravidlo, že místa na disku nikdy není dost. Ten můj PC je furt ještě dost dobrej na to abych si postavil nové "dělo", tak jsem použil Partition Magic, abych tomu C: trochu přihodil. Je to celkem bezpečná operace, ale vývojáři-alibisti tě nutí udělat bůtovací disketu a zálohovat data ... Jenže já jsem doma nenašel jedinou disketu, která by šla naformátovat. Z 12 kusů jsem naformátoval jedinou. Tak jsem to risknul, vím, nemá se to a je to riskantní hovadina, ale tentokrát to vyšlo.
- Takže Picasa2 dobrá, ale na hovno
- místo na C: dobrý, ale jen ze začátku
- zkrátím to: všechno jednou bude stát za hovno.

Tajná mise

2007-05-11T20:59:00.000+02:00

V profláklém aktuálně.cz se dočítám, že do Johannesburgu jede tajná mise žalobců a policajtů kvůli Krejčířovi. Velká tajná mise. Což o to, já bych tam jel taky, třebas i kvůli tomu Krejčířovi, jenže bych se zatoulal, jak mám ve zvyku, a fotil si různé po Johannesburgu a sem tam si zašel do nějaké zaflusané hospůdky na gáblíček a pak, to by moje mise skončila, bych s těma fotka jel zas domů. A Krejčíř? Ten by mi byl u prdele, ale narozdíl od té první tajné misijní skupiny, bych se tím netajil. Výsledek našich misí by byl stejnej. Vlastně ne, já bych měl narozdíl od nich přece spoustu fotek.

Grafické techniky

2007-05-11T20:50:00.000+02:00

Jednou jsme v Suchdole měli workshop, neboli pracovní dílnu, moc nám to nešlo, ale když se člověk objektivem zavrtal do těch nepovedenejch výtvorů, začal v nich objevovat nádherné historky. Otázka je, jestli to nevidí spíš ten objektiv. Fotograf je slepej, nedává pozor a pak vznikají takovéhle krásy. V. Boudník taky pobíhal jako rapl kolem prasklin ve stěnách a ani je nemusel dokreslovat. Tak tady s tím mým focením kousků něčeho, co představuje úplně něco jinýho je to vlastně hodně podobné. Někdy mám stejnou nemoc jako Boudník a nejde to zastavit. I vlak si kvůli tomu nechám někdy ujet.

Proč?

2007-05-11T20:09:00.000+02:00

Asi se sám sobě musí divit ten, kdo si zřídil tenhle blog. Dnes jsem četl blogistické kecy neboli po anglicku, jak jsem si ověřil ve slovníčku PRATTLE vlastního premiéra a bylo to hloupé tak, že i já si mohu klidně blogovat. Díky, díky premiére, za tu dávku sebevědomí do mýho vyschlýho ega.